Večer se zvolna převléká a šaty
drží mu stromy, slité v jeden pás...
z dvou zemí vidíš jednu odlétati
do nebe vzhůru, druhá padá zas...
a ty, že k žádné nepatříš tak zjevně...
smíš temně stát, ale ne tak, jak dům
a vzvývat věčnost, ale ne tak pevně...
jak to, co v noci stoupá k nebesům
a nechají ti život..obří..děsný
zrající, nevýslovný v zmatku svém...
takže ti je, tu chápavý, tu těsný
střídavě souhvězdím i kamenem...
(R.M.Rilke - Večer)
_____________________________
Byla to krásná bytost. Vlastně ještě krásnější neviděla. Měla všechny přívlastky..nej...v pozitivním smyslu slova. Neznala její název...ani nemohla znát. Lidé ji(ho) nazývají...(vzývají)....jediným jménem.
"Tak pohlédni již...co nabízím tobě...tvému lidskému Já", ozvalo se éterické jsoucno, proti ní. Otevřela tedy oči a zadívala se před sebe. Stály před ní tři číše. Z každého poháru vyzařovalo zvláštní kouzlo. Zdály se naprosto stejné, a přesto byl každý obsah tak odlišný...tak opojný...tak lákavý. Bytost se naklonila, dotkla se jejích spánků a ozval se její líbezný hlas: " Prvý pohár je velmi mocný. Dává veškeré vědění, které je lidské myšlení schopno pojmout. Napiješ-li se, staneš se vědmou nad všemi vědmami. Nebude již moudřejšího člověka než tebe. "Druhý pohár je dílem milosrdenství a soucitu. Pokud vypiješ jeho obsah..již nikdy se o tebe, ani o člověka, kterého se dotknou tvé uzdravující ruce, nepokusí nemoc, bolest ani smrt. Je to pohár věčného života...... Třetí číše je pokladem nekonečné lásky. Vypij ji do dna a nikdy nepoznáš, co je samota...bolest. Sama láska tě bude hýčkat ve své náruči a dá ti poznat nekonečnou rozkoš, o které smrtelníci jen sní..v bezesných nocí". ......"Tak kterou číši si vybereš?...Kterým obsahem vzácné tekutiny naplníš své Já?", ptala se tiše bytost a objala její tělo, stojící náhle za ní. Přitiskla rty k její šíji a přelíbezným hlasem šeptala: "Vyber si..vyber...ale jen jeden pohár..pouze jediný..pospěš si...".
..Stála a mlčky se dívala..pak se zlehka dotkla prvého....poté pomalu a váhavě uchopila druhý pohár.....a nakonec...podzvedla třetí...... "Nač čekáš..proč tolik váháš...neotálej přeci", ozvala se bytost stojící v celé své kráse opět před ní. Ona stála...a náhle ji někde uvnitř těla zazářila docela malá hvězda. Ta..co se v člověku probouzí jen vzácně. Pohlédla naposledy na tři drahocenné poháry – DAR MOUDROSTI, DAR VĚČNÉHO ŽIVOTA a DAR LÁSKY, otočila se a pomalu odcházela. Bytost jí zastavila bolestným slovem "Proč?" Ona se obrátila..z očí jí kanuly slzy. Bytost jednu z nich zachytila svou dlaní a otřásla se zvláštní bolestí. "Vidíš...mé slzy jsou lidské..teplé..a v každé z nich je trochu moudrosti... část uzdravující síly...a i láska..je v nich", odpověděla ona. Bytost jediným pohybem nechala zmizet číše, naposledy se podívala na tu zvláštní bytost, kterou osud nazval člověkem....Pak odešla tam..kde bylo její místo. Po jeho pravici.
/Z knihy Sefer Raziel Ha-malach, dílo samotného anděla Raziela, tuto homiletickou úvahu vyňal v aramejštině talmudista Eleazar ben Jehuda z Wormsu(1160-1238)/
_______________________________________________
Noc je tmavá, jenom hvězdy do ní září
korálky, co rozsypou se po sametu...
Možná, že máš jejich odlesk v tváři
stín a světlo věrně s tebou jsou tu...
Tma ti běží po polštáři.....
stín ti zatancuje na víčkách
V tobě četla bych jak v slabikáři...
ve tvých očích četla bych si při svíčkách
Možná jsi ten, co do snů chodí
a zahání můj denní splín....
Možná jsi ten, co se v slzách brodí
obtěžkán tíhou všech lidských vin....
Možná jsi ...ale mně chybí pravá slova
a přitom bych chtěla tolik říct....
Jsi ten, co se někam ve mně schoval
hluboko dovnitř...tak co chtít víc....
