Každá pohádka má své neopakovatelné kouzlo. Už v minulosti spatřovali lidé, zabývající se vnitřním člověkem, v pohádkách jistá tajemství, která byla odhalena buďto dětem, jejichž dosud čistý tonal dokáže přijímat informace zvláštním, nezkresleným způsobem, nebo dospělému jedinci, který má vytříbené vnímání a dobře ví, že na každé myšlence(byť pohádkové fantazie), je z velké části pravdivá podstata, lidského bytí.
Já v pohádkách cítím lidská vyjádření v podobě boje. Člověk pohádkovým příběhem možná vyjadřuje zápas uvnitř sebe. Dobro, proti zlu, jak to v pohádkách bývá. Možná z důvodu, že každý, úplně každý, má v sobě světlou i temnou stránku svého JÁ. A ten svůj vnitřní boj projikuje právě do takových příběhů, kde nechává zvítězit dobro, jako citelné přání sebe samého.
Stojí za povšimnutí i doba, ve které spisovatelé pohádky tvořili. Proč se nám zdají staročeské příběhy od B.Němcové, nebo K.J. Erbena mnohem půvabnější, než současné, moderní skeče, plné robotů, bytostí z jiných planet a tvorů nahánějící dětem spíše strach, než aby si odnesly úsměv do snu v podobě zlatovlasé princezny? Důvod je prostý....staročeští tvůrci žili v mnohem poklidnější době, plné důvěry a i určitá, tehdejší naivita měla svůj půvab, právě k tvorbě nádherných, pohádkových vizí. Dnešní svět je všeobecně zrychlený, chaotický a myšlení současných autorů pohádkových příběhů je příliš zatíženo technickým pokrokem, tvorba tudíž z pochopitelných důvodů vykazuje i mnohem pokročilejší, ale i drsnější charakter smyšlených postav.
Jako ukázkový příklad jak pracuje autorovo podvědomí a jeho pravá podstata, kterou vkládá do svého díla...bych zvolila dva protiklady jakými byly....Božena Němcová & H.CH. Andersen....
Tato vyjímečně nadaná žena tvořila jedny z nejkrásnějších, českých pohádek, vkládajíc do svých vesměs kladných a pozitivních postav, svou vnitřní lásku k dětem, dramatické, životní zkušenosti, zjemněné ženskou, animickou stránkou. Konec jejích příběhů byl vždy kladný a ani její negativní postavy, jako draci, čarodějové nevykazovali zvláštní zlo, ale spíše budili u některých dětí soucit a úsměv. Spatřuji v tom i částečný, výchovný efekt, kdy by děti měly přijmout fakt, že i s negativitou se budou v životě setkávat.....B. Němcová, byla moudrá žena a její tvorbu považuji za díla vyzrálého, uvědomělého člověka, své doby.
H. Ch. Andersen byl sice atypickým pohádkářem, své neutěšené doby, ale jeho půvabné příběhy protkané mnohými, drsnějšími, životními situacemi, dokázaly v čtenáři během jediného příběhu vystřídat téměř všechny emoce a současně vygradovat v tragický, pro děti i značně pocitový konec. Byla tedy jeho dojemná díla psána samotným, nostalgickým nitrem autora, který dával svému duševnímu masochismu podobu krásných, trpících víl a osamocených princů? Nebo jeho dlouho skrývaná homosexualita, se kterou se jeho matka nikdy nesmířila, způsobila nevyváženost, a tím projekci do vždy tragických konců, jeho pohádkových příběhů?
Osobně považuji pohádky a bytosti, které v nich figurují za jedny z nejkrásnějších, vnitřních myšlenek a imaginárních schopností u člověka. Bez pohádky...bez niterních přání....tužeb a snů....by lidský život nabíral toliko šedivých, reálných odstínů. A různorodá barevnost skrytých světů je přeci tak.....kouzelná... 
POHÁDKA O DOODLYM A MEDINCE
V jedné, nedaleké zemi, kde dává sluníčko dobrou noc, kam chodí vítr skládat svá unavená křídla, kudy protéká křišťálový potok vodních víl....tak tam stojí malá chaloupka. Není velká, ani malá....není ani vysoká, ani nízká a vykukuje z nekrásnějšího koutku tmavého lesíka. Nemůže ji vidět ale každý...jen některým je dovoleno spatřit to zázemí ze smrkového, voňavého dřeva s malými okýnky, a prosluněnou, útulnou světničkou, kde z každého koutku dýchá klid, láska a velký kousek nedotčeného štěstí. Jak by také ne...obývají ji dva medvídci, Doodly a Medinka.
Doodly je roztomilý medvídek, který stále kdesi pobíhá po lese, tropí skopičiny se svými kamarády a často zlobí Medinku svými pozdními návraty. Ta však vždy trpělivě čeká, až se Doodly vrátí ze svých dobrodružných výletů s pocuchaným kožíškem a pokáždé má pro něj slůvka konejšivá, vlídné pohlazení a nějakou tu oblíbenou dobrotu. Vždyť si to také tenhle mlsoun zaslouží....je nejšikovnější z medvídků v okolí. Hravě dokáže vybrat lesním včelkám celý hrnek medu, nasbírat hromadu dříví na topení v kamínkách..a občas, když mu štěstí přeje, přinese tu největší rybu, která se prohání v potoce za chaloupkou. Ryby, ty chytá Doodly tuze rád. Jen kdyby nepřišel vždy tak špinavý a umáčený, povzdychne si Medinka.
Ten den se konal v lese na paloučku U Třech smrků závod v lezení na nejvyšší strom. Medinka stála ve své puntíčkaté zástěrce u kamen a pekla Doodlymu jeho oblíbené koblížky. Zamyšleně pozorovala, jak se medvídek chystá na závod, odhodlaný vyhrát za každou cenu. Měla o něj strach. Věděla sice, že Doodly umí lézt na stromy velmi dobře, ale přesto znala i jiné medvídky, kteří byli starší, zkušenější a závod vždy vyhráli
Doodly se najedl koblížků co mohl, pak pohladil Medinku a vyběhl z chaloupky za svým dobrodružstvím, jen mu očka zářila. Na pasece už bylo pěkně rušno, sešlo se tady hodně medvídků ze všech koutů tmavého lesa a ostatní zvířátka se shromáždila u velikého, mohutného dubu, připravena povzbuzovat toho nejlepšího z nejlepších. Každý měl svého oblíbence, kterému držel palec pro štěstí. A jak by také ne, vždyť hlavní výhra byl pěkně velký soudek..plný medu. A takovou dobrotu má přeci každý rád.
Soutěž byla namáhavá a trvala celé odpoledne. Doodly postupoval dál a dál, až byl na vrcholu celého závodu. Tlapky měl už odřené a kožíšek notně pocuchaný, jak mu ubývaly síly. Jeho hlavní soupeř zrzavý méďa z druhého konce lesa byl už také unavený..ale vidina velkého soudku medu mu dávala velkou sílu. Vše ale dopadlo tak, jak si ráno přála Medinka a většina zvířátek z paseky. Z posledních sil vylezl Doodly na samý vrcholek dubu a jeho soupeř lítostivě sjížděl z poloviny kmene dolů. Bouřlivá slova a výkřiky plné uznání se rozléhaly po celém lese. Doodly se stal miláčkem všech zvířátek z okolí a za soumraku začala oslava na jeho počest. Vždyť takové vítězství se musí přeci oslavit.
Byla už černá tma, kdy Doodly zaslechl mezi smíchem a slavícími kamarády hrom, oznamující že přichází bouřka. Za chvíli prořízl temnou oblohu zlověstný blesk. "Medinka se přeci bojí bouřky", řekl si medvídek pro sebe. Pak se rychle rozloučil se všemi přáteli, popadl soudek s medem a lesem se vracel domů. Spěchal, jak mohl a i když cestou promokl, byl rád, že vidí svou chaloupku, kde na něj už netrpělivě čekala Medinka. Byla tolik ráda, že Doodlyho vidí a její radost nebrala konce, když slyšela, že závod vyhrál právě on.
Druhý den ráno, když sluníčko nakouklo do světničky a Medinka už dávno uvařila snídani, Doodly nevstával........."Copak je s tebou..pročpak ještě ležíš?" ptala se Medinka tiše. Pak sáhla na jeho čelíčko a lekla se. Doodly měl teplotu. Tiše ležel a naslouchal vyčítavým slovům Medinky, která měla pravdu. Uhnal se na včerejším závodě a ještě cestou promokl. Když mu Medinka chtěla dát obklad na čelo a zabalit tlapky do bezového listí, zalezl pod pruhovanou peřinku a dělal, že v postýlce není. Medinky smích a laskavé tlapičky ho však dokázaly přinutit vykouknout a nakonec se ošetřit nechal, když mu slíbila další hrneček sladkého medu. Netrvalo dlouho a za několik dní byl Doodly zase chlapík a jeho očka zářila jasně, jako sluníčko nad chaloupkou štěstí a pasekou snů.
A další a další dobrodružství, zažívala zvířátka na pasece, medvídek Doodly a usmívající se, šťastná Medinka.
A mě na samý konec napadla jedna věta, kterou jsem kdysi dávno četla od velmi moudrého muže a jejíž obsah se mi tehdy zdál jednoduchý k pochopení. ...Ale opak je pravdou...
" Jedna bytost je málo...Tři a více jsou všichni spolu...A dva, dva jsou vše za vším"...