Uběhly tři týdny a Lacey byla čím dál víc přesvědčena, že Dee není v této budově náhodně, a že vše co podniká, včetně denního vylepšování svého nadměrného PC, je účelové a sleduje určitý cíl. Někdy jí fascinovala jeho profesionalita a znalosti z oblasti techniky a někdy nevěřícně tajila dech nad jeho prostotou a naivitou, co se týče všedních věcí,běžného života. Dee byl jiný......on musel být jiný....
Lacey se již 10 minut snažila otevřít příchozí složku s informacemi. Vyzkoušela všechny postupy, zkontrolovala celý PC a vše se zdálo v pořádku. Přesto se soubor odmítl otevřít. "Dee?", mám tu problém, ozvala se a odsunula všechny položky do nevyřízených. "O co se jedná", ozval se, ale oči od monitoru nezvedl. Vysvětlila mu celý problém a dodala, že se tohle nikdy nestalo. "Jo..aha..takové složky budou teď chodit, nesnaž se je otevírat, ale přeposílej mi je na A-Einsteina...dodělám je. Zapomněl jsem ti to říct", dodal a stále se díval do jednoho ze svých monitorů. Lacey se nedechla......"Zapomněl? Co ještě jsi mi zapomněl říct Dee? Neodpovídal. Lacey došla trpělivost. Bouchla do stolu a vstala "Dee? Mluvím s tebou sakra! Nemůžeš mě takhle ignorovat a odbýt mě pár slovy..copak myslíš, že jsem slepá a hluchá? Nevím sice o co tu jde.....ale všechno je jinak..co jsi přišel..co jsi přitáhl A-Ensteina. Dee.....pracuji tu s tebou a vidím jak se pereš s různými věcmi, jak denně s něčím bojuješ a snažíš se o normalitu lidského bytí.....nechceš mi něco říct?" dodala již mírněji a popošla k jeho stolu. Odsunul se na pojízdné židli a pronikavě se na ni zadíval. Tak pronikavě, že se Lacey zachvěla. Pak se bezelstně pousmál a řekl " Jsi nějak krásnější, když se zlobíš...bude to těmi hormony co vy lidi máte..tedy máš". Musela se opřít o stůl. "Co? Co-že"? vydechla překvapeně. Dee ukázal na jeden z monitorů..."No..cituji jen G.Lewise..píše, že když se ženy rozčílí, vyplaví se jim hormony..a zkrásní", opakoval a bylo na něm vidět, že vše myslí vážně. Ani stopa po ironii, vtipu, nebo jakékoli recesi. Lacey se otočila a pomalu došla k oknu. Otevřela ho a nedechla se. Nechtěla teď na nic myslet. Došel tiše k ní a položil jí ruku na rameno. "Lacey.....jestli jsem zase něco řekl špatně....tak..nemůžu se pořád omlouvat", usmál se..ale viděla tam náznak smutku. Konečně alespoň náznak nějaké emoce....."Nemáš se proč omlouvat Dee..ale myslím si...tedy spíš jsem dospěla k rozhodnutí, že odsud odejdu", řekla unaveně a třela si spánky. "Jak odejdeš..kam? To nejde..přeci", říkal udiveně Dee. "Všechnu moji práci udělá Einstein...kafe už si umíš uvařit...a na to abych si hrála počítačovou hru se stromečky...nemusím sedět přeci tady..", říkala tiše a dívala se před sebe..na zem. Dee ji uchopil za ruku...."Ale ty tu práci potřebuješ.....Lacey...a já potřebuju tebe..víš". Podívala se na něj. V té chvíli se jí zdál opravdový...jakoby mluvil zevnitř sebe, bez jakýchkoli postranních úmyslů. Mlčela..zdálo se jí, že je v nějakém snu a nevěděla jak se probudit. Sett i já..jsme cítili, že ty jsi trochu jiná, než ostatní lidé tady, máš jiné vnímání...že ty bys mohla pochopit..a pomoci mi..", říkal ztěžka Dee. "Ředitel Sett..a ty? Jiná? Pochopit?, opakovala úžasle jeho slova. Pak se nadechla :"Dee...pomůžu ti..s čímkoli..ale musím vědět přeci o co jde...pověz mi Dee....kdo jsi"? Díval se na ni a ona cítila lehké mrazení po těle. Pustil její ruku a bylo vidět, že to uvnitř něj bojuje. Lacey ho sama teď uchopila za ruce "Dee..prosím". Díval se na ni zblízka, a ona teprve teď vnímala zvláštní modř jeho očí...vídala jí na setmělé obloze. Čím více budeš vědět..tím více budeš v nebezpečí....a já tě nechci..ani nemůžu nijak ohrožovat", slyšela jeho slova. "Je to moje riziko Dee..nemám strach", říkala tiše......."Věřím ti..pověz mi to...prosím". Zaklonil hlavu..jakoby hledal rozhodnutí na stropě místnosti. Pak docela tiše říkal "Nejsem z tohohle města, nejsem z tohoto státu ani z jiného, které znáš. Lacey...já nejsem z této planety....Mám tu určité poslání...shromáždit a odeslat co nejvíce vzorků a poznatků o homo sapiens, tedy...o člověku. Lacey polkla na prázdno a křečovitě mu svírala ruce. "Proč?" dostala ze sebe jediné slovo v tu chvíli. "Protože..jste sebedestruktivní článek makrokosmu....devastujete Modrou planetu a defakto vybíjíte sami sebe. My...podle vzorků DNA a mnoho jiných poznatků ze všech oborů člověka, vyzkoumáme příčinu....aby po obnově vaší planety bylo lidství jiné...snad lepší ......", domluvil a pak ještě dodal " Jde o genetickou pomoc, nikdo se o tom nesmí dozvědět, nechceme vyvolávat paniku....Ty jsi byla Settem vybrána, aby jsi mi pomohla..." Lacey si olízla suché rty a s neuvěřitelným výrazem v obličeji se ptala "Vždyť mě Sett vůbec nezná..nikdy jsem se s ním neviděla". Dee se usmál "Ví o tobě naprosto všechno....jako o každém tady.." A...ty?" zeptala se téměř neslyšně. "Když chci...tak také", odpověděl zpříma. Pustil její ruce a odcházel ke dveřím. "Nechám tě teď samotnou...vím, že ti potrvá, než vše vstřebáš, pochopíš..a uvěříš. Pak mi odpovíš..jestli zůstaneš a pomůžeš mi..nebo odejdeš. Když se rozhodneš pro to druhé..pochopím to. K ničemu tě nebudu nutit...Nikdy Lacey...", pak za ním tiše zapadly dveře.
Tu noc proseděla Lacey na balkoně. Celou dobu pila whisky a kouřila jednu cigaretu za druhou. Nemohla soustředit jedinou myšlenku. Zdálo se jí, že se každým okamžikem procitne ze sna a všechno bude jako dřív. Vše bude mít své místo a řád. Přestala vnímat čas a neslyšela ani telefon, který několikrát za celou dobu vyzváněl. Nakonec usnula s nohama opřenýma o zábradlí a z ruky se jí skutálela sklenička s jemným cinknutím. Probudil jí až raní chlad. Otřásla se a rychle vstala. Žaludek nemilosrdně protestoval a v hlavě měla snad tisíce permoníků. Hodiny ukazovaly neúprosně čas. Plně procitla až pod horkou sprchou. Chvíli stála nehnutě opřená o stěnu sprchového koutu se zavřenýma očima a pak slyšela sama sebe jak říká: "Ano Dee..udělám to..pokusím se".....
V kanceláři opět nefungovala klimatizace a horko bylo nesnesitelné. Lacey položila své věci a sedla si za stůl. Nepustila svůj PC, jak dělávala denně už několik let. Zadívala se na Dee, který seděl a s úsměvem čekal na její slova...která možná už věděl. "Ale budeš mě poslouchat Dee....protože tady..tady jsem doma já", řekla se slabým úsměvem, ale uvnitř měla rozporuplné pocity, kterým zatím sama nerozuměla. Kývl a krátce se zasmál :"Budu..slibuju".
"Mohl bys začít tím, že něco uděláš s klimatizací...tobě není horko?" zeptala se. Rozhlédl se po místnosti. "Není. Mám jinak nastavenou tělesnou teplotu a dokáži se aklimatizovat na jakékoli prostředí. Ale neboj..za chvíli začne fungovat..zvýším její výkon, aby tu bylo snesitelněji", říkal Dee, pak vstal a přisunul jednu ze židlí kousek od své a dodal: " Tak a teď pojď...tohle bude teď tvoje nové místo". Lacey překvapeně zdvihla oči. "Chtěla jsi pracovat...všechno vědět...tak ti dávám příležitost. Budeš otevírat informace určené pro mě..zpracovávat je a odesílat Settovi. Došla na místo a pomalu usedla. A-Einstein se jí zdál z té blízkosti ještě větší monstrum, než z pohledu od jejího stolu. "Nevím, jestli tohle zvládnu...tvůj PC..je dost jiný..a vůbec....", říkala a rozhlížela se. "Einstein se ovládá akusticky, tedy hlasově", řekl jí Dee. "Ale nikdy jsem neslyšela, že bys u práce mluvil", namítla a dotkla se prvého monitoru, který ihned ztmavl a překryl nabíhající údaje. "Nepoužívám hlas Lacey", zakašlal mírně v rozpacích a vyhnul se jejímu pohledu. "Dorozumíváme se pouhou myšlenkou...nejen mezi sebou..ale i s veškerou technikou..tedy i tímto PC", dodal a sedl si vedle ní. Měla opět velký zmatek, ale rychle se vzpamatovala a snažila se o realitu dané chvíle. "Dobře, dobře....tak..pokračuj", řekla jen a nervózně si projela prstama vlasy. "Zapojím ti klasickou klávesnici na kterou jsi zvyklá, A-Einstein ji zvládne...když neumíš přenést myšlenku..no..ehmmm", zakašlal s úsměvem Dee. "No..promiň..ale ve škole jsme telepatii opravdu neprobírali", usmála se Lacey. Pak vytáhl malou krabičku, vyndal z ní slabý, černý kroužek a vložil jej do jednoho otvoru v PC. Chvíli bylo naprosté ticho a poté se v rohu monitoru objevila nějaká čísla. Dee vyndal kroužek, vzal Laceyinu ruku a navlékl ji předmět na zápěstí. "Myslím, že tomu říkáte náramek...je v něm část tvé identifikace lidské DNA a A-Einstein tě bude teď poslouchat. Pokud tedy budeš mít tu věc na ruce. Lacey se podívala na kroužek a pak na PC, sáhla na jeden z monitorů a zjistila, že dál nerušeně pracuje a ještě se objevila tabulka s dotazem, jakou operaci si přeje zahájit. Napadlo ji něco vyzkoušet. "Máš mě rád A-Ensteine?" zeptala se a chtěla stisknout klávesnici, aby mohl odpovědět. Ale dřív než tak udělala a stačila mrknout očima, na displayi se objevilo - Mám tě rád, jsi můj přítel- Dee se pousmál :"On si přečetl tvou myšlenku a než jsi ji vyslovila... odesílal odpověď". Lacey jen kývla a vzrušením ani nedýchala. "Odpoví mi na cokoli se ho zeptám..z jakékoli oblasti? Úplně všechno?" zeptala se a nespustila oči z monitoru. "Ano....pokud to ale bude něco co nemáš vědět, nebo z oblasti jeho původu...a tak, neodpoví tě. Je tak naprogramován. "Jako ty Dee? Jsi také naprogramován? Jsi......", nedopověděla, nedostával se jí náhle dech. "Robot myslíš?", zeptal se s úsměvem. Kývla. "Ne, nejsem ani umělá inteligence, žádný kybernetický cyborg. Jsem živý organismus, jako ty....jen...tohle tělo mám vypůjčené..na tu dobu co zde budu. Jsme hodně podobní vám lidem Lacey..ale přesto jsme jiní....Už se mě na nic neptej", říkal a otevřel jí složku s došlými informacemi. Lacey se otočila na židli, položila ruce na klávesnici a řekla :" Konec řečí a jdeme na to Einsteine...uvidíme jestli stačíš mému závratnému tempu...možná tě položí na lopatky i takový lidský červ..jakým je moje maličkost". Dee se zasmál jejímu sarkasmu a vnořil se též do své práce.
Lacey po několikahodinovém maratonu s Eisteinem zjistila, že je to nepřekonatelný soupeř , lidským myšlením nedoceněný pomocník a studnice informací, které kdyby měl člověk vstřebat, musel by žít několik životů za sebou. Dokázal bleskurychle reagovat na myšlenku člověka a ještě přizpůsobit rychlost svých odpovědí k jeho pro něj zaostalému a hlemýždímu tempu myšlení. "Kafe a oběd", ozvalo se náhle za ní a Dee ji naléval horkou tekutinu. Protřela si oči a přijala šálek se slovy: "Úplně jsem zapomněla na čas..okolí..na vše..Einstein je čaroděj", smála se a upíjela kávu vstávajíc ze židle a protahujíc své ztuhlé tělo.
Když se vrátila z oběda zjistila, že super PC dodělal její práci a je připravený na zadání nových úkolů. "Mohla bych zajít za Mary, když mám vše hotové..dlouho jsem jí neviděla", řekla Lacey a upravovala si vlasy před zrcadlem. Dee zvedl oči od stolu a usmál se: "Proč se na ni nepodíváš na PC...Einstein ti ji ukáže". Udiveně se otočila "To jako opravdu? Tohle že umí? Ukazuje lidi? Každého?", udiveně šla ke stolu. "Jen toho, koho znáš...tedy všechny lidi, které máš ve své mysli a dokážeš si je vybavit..asi tak", odpověděl a pobaveně jí pozoroval. Lacey si sedla a zadívala se na monitor. "Musíš stisknout to modré tlačítko..jak je u něj malý panáček..je nalevo..", říkal jí Dee. "Co když budu teď myslet na sebe...?" zeptala se pomalu. "Zkus to", usmíval se. Lacey stiskla modré tlačítko a zamyslela se. Monitor se prozářil do podoby zrcadla a v levém rohu monitoru se objevil lidský skelet, který se otáčel a naskakovaly u něj informace. Četla je. Své jméno, pohlaví, věk, datum a místo narození a další a další podrobné informace z celého svého, dosavadního života. Polkla naprázdno..dívala se sama sobě v monitoru do očí a četla v nich úžas s příměsí údivu. "To jsem já"?, zeptala se celkem zbytečně, ukazujíc na celkový rozbor svého těla v levé části obrazovky. "Ano...a ty svítící drobné červené šipky v skeletu ukazují abnormality v tvém těle..jako defekty, zranění..popřípadě probíhající nemoc", říkal Dee. Lacey se zadívala na blikající, drobnou šipku na levém předloktí a sáhla si na něj. "Tam sem měla kdysi zlomenou ruku..ale to je už hodně dlouho", vzpomněla si. Dee se usmál a řekl :" Celkově jsi docela zdravý, lidský jedinec..jak koukám". "To je naprosto úžasná věc..tohle", vysoukala ze sebe Lacey. Dee se natáhl, přepnul režim na jejím monitoru, zvětšil celkově její tělo a pak řekl :" A tohle je funkce..která zajímala nejvíce Setta a mě...vnitřní myšlenkové vyzařování jedné části hypofýzy a brzlíkové laloku u bránice...souvisí spolu...", ukázal na její tělesný scann, kde v oblasti hlavy a hrudě vyzařovalo slabé, modré světlo. Dívala se..a dotkla se prstem těch míst..jako ve snu. "Jiní lidé tohle nemají"? zeptala se tiše. "Někteří ano, ale velmi malý počet..to vyzařování znamená, že lidský jedinec má schopnost i mimosmyslového vnímání a to pro nás znamená, že je vhodný ke spolupráci a může být celkově nápomocen k naší mysi..tady u vás", říkal...a přepínal ji režim monitoru i na jiné lidi, aby viděla rozdíl mezi jimi a sebou. "Kdo je toto?", zeptala se a ukázala na jeden z pohybujících se lidských formátů. "Tvoje přítelkyně Mary..dal jsem ti ji sem jako příklad...vidíš? Její hypofýza i brzlík nevykazují žádnou aktivitu". Lacey se dívala a náhlý pohyb na Maryině skeletu ji donutil přiblížit se víc k monitoru. "Co je toto? Tady..v jejím těle..hýbe se to", ukazovala prstem na blikající bod. Dee se usmál, mrkl jen jedním okem a pak řekl :"Přibliž si to a přečti vysvětlivku..Einstein ti jí nabídl". Udělala to a pak radostně vypískla " Jéé...je to gravidita..Mary čeká miminko", smála se a položila ruku na jeho. "No..ano..můžeš se i podívat, jakého pohlaví potomek bude", říkal Dee a smál se její reakci. Lacey se náhle přestala smát a zvážněla. "Dee...tohle ne...tohle není přeci správné. Víš co tady my dva právě děláme"? Podíval se na ní s otázkou v očích. "Štouráme se tady v lidech..díváme se na jejich soukromí a vidíme věci, které třeba oni skrývají.....Dee..je to jejich tělo..jejich život..tohle není moc pěkné", říkala a bylo vidět, že to myslí vážně. "Lacey, chápu to..to je pohled z tvého lidského hlediska. Ale náš pohled je jiný. My to děláme kvůli určitým věcem...abychom lidi prozkoumali ze všech stran a mohli jim v budoucnu pomoci..my nijak do jejich soukromí nezasahujeme a neporušujeme jejich integritu..potřebujeme jen dokonale znát člověka uvnitř a sledovat jeho funkce...proto byla Einsteinovi tahle možnost paměti vložena. Tedy ne proto, abychom sledovali někoho ze zvědavosti. která je vám lidem vlastní...rozumíš mi trochu?", říkal jí naléhavě Dee. Kývla a vypnula monitor:" Chápu..ale já už se na nikoho dívat nechci...lepší je znát ty lidi pohledem mých očí. I když skládám Einsteinovi další poklonu ", řekla celkem vážně, vstala a chystala se k odchodu domů. "Nepotřebuješ už nic Dee?..Kdyby se cokoli dělo, nebo sis s něčím nevěděl rady..dám ti své číslo a můžeš zavolat..", říkala ještě připravená k odchodu. Dee se otočil a usmál "Díky Lacey, pokud bych potřeboval, ozvu se...a číslo? To už dávno mám..."
Další den přišla do kanceláře a čekalo jí překvapení. Dee zde nebyl, ale o stůl u jejího místa se opíral velký, pohřební věnec zdobený živými květinami a nápadnou stuhou s nápisem "Vzpomínáme". Téměř se lekla. Dívala se na věnec a přemýšlela co se mohlo stát..a kdo zemřel. Z přemýšlení jí vytrhl Dee, který s bodrým "Ahoj..to koukáš viď", vešel do pracovny. "Ahoj Dee...no..ano to koukám...kdo zemřel proboha"?, zeptala se pomalu. "To nevím..tisíce lidí denně na tomhle světě umírá..proč se ptáš? Začala tušit, že to vše bude jeden z jeho omylů, pramenící z neznalosti zdejších podmínek. "Je pro tebe..co mu říkáš..krásná květina že"? a ještě pak s vítězoslavným úsměvem dodal " Ty jsi říkala, že neexistuje jehličnatý strom na kterém rostou růže..podle té hry v PC...a vidíš..existuje..Tohle je jehličí a na něm rostou růže..podívej.... a to jsem vzal i s věnováním vzpomínky..jen jméno Lacey mi tam nahonem nechtěli na tu stužku vytisknout..ale kdybys chtěla....", pokračoval stále až ho Lacey zarazila tichými slovy "Dee.....Dee..poslouchej".....Ztichl a podíval se na ni překvapeně. "To je...pohřební věnec..dává se mrtvému na místo posledního odpočinku, jako znamení úcty a pietní vzpomínky...". Nastalo ticho. Lacey se dívala do země a chvíli nevěděla, zda má být smutná, nebo se smát. Nakonec, když viděla výraz v obličeji Dee, rozhodla se pro druhou variantu. Její smích byl nakažlivý a za chvíli vyvolal i u něj úsměv. "To jsem si tedy..hodně pokazil u tebe reputaci..já fakt myslel...", říkal rozpačitě. Zarazila ho pohybem ruky "To nic Dee..zkrátka jsi to nevěděl..no...Tak jsem první žena co dostala za života osobní, pohřební věnec dopředu..to je taky pěkná záležitost..no ne? Jako mrtvá bych ho už neocenila..teď ano", usmívala se a položila věnec na stůl. "Jo a Dee..koukni...ty růže jsou na těch smrkových větvích jen přidělané...na jehličnanech opravdu růže nerostou", smála se ukazujíc mu skrytou pravdu. Dee stál a bylo vidět, že usilovně přemýšlí..nadechl se a pak si to rozmyslel a prudce vydechl. "Tak..se vážně nezlob..dám to odnést...Já teď musím na chvíli odejít..tak promiň", dveře za ním zapadly nápadně tiše.
Lacey stála u věnce, dotýkala se krásných růží a přemýšlela, že vyhodit je, by byla velká škoda. Za nic přeci nemůžou....říkala si v duchu. V tom dveře kanceláře rozrazila upovídaná Martha s hlasitým "Ahooj". Ale hned se zarazila, když uviděla na stole věnec. "Kdo umřel Lacey?", zeptala se o poznání tišeji. Lacey ji pozdravila a pak rychle dodala :" Prateta z otcovy strany". Martha jí podala ruku "To je mi líto..upřímnou soustrast". Dlouho ji ale smutný výraz nevydržel. Ihned začala bombardovat Lacey otázkami ohledně kolegy Dee, jeho soukromí a všech podrobností, které mohla vymyslet jen zvědavá žena, jakou Martha byla. "No..já nějak nic nevím Martho. Mluvíme spíše o práci a tak. Vážně nevím", odpovídala jí Lacey rozpačitě. "Jsi tu s ním takovou dobu a nic nevíš? To je tedy pech", zklamaně říkala Martha. Pak se zase rozjela a spustila že doufá, že ji i Dee uvidí na firemním večírku, který se pořádá k 20letému výročí založení jejich podniku. Lacey jí řekla, že snad ano, ale ihned si v duchu představila Dee, jako bezradnou a naprosto nezkušenou bytost ve víru společnosti několika desítek lidí, rozjeté v ovíněné, podnikové akci...a veselo jí nebylo.
Dala se do práce a v duchu si říkala jak je s tímto počítačem snadná manipulace, včetně myšlenkové komunikace. Náhle ji zaujala příchozí informace z největší zdravotnické kliniky v zemi a za ní následovala další, tentokrát z ústředí farmakologického průmyslu vyrábějící nejnovější léčiva. Když složky otevřela, začetla se ze zvědavosti...a postupně žasla a žasla. Nemohla uvěřit tomu, co se dočetla na třístránkovém pojednání, týkající se výzkumu a léčby nejobávanější nemoci, jakou byla rakovina, nebo-li zhoubný karcinom lidské tkáně. Zastavila příchod informací a otevřela zpětně další složky z minulého dne s tím samým odesílatelem, který ji právě vyrazil dech svými údaji. Byla tak ponořená do čtení a přemýšlení, že ani nezaznamenala návrat Dee. "Co tak zajímavého studuješ?", zeptal se a položil vedle ní balíček se svačinou "Koupil jsem ti koláčky..s nějakým mazáním nahoře...nevím jak se tomu říká..ale jsou moc dobré", říkal a posadil se vedle ní. Lacey se pomalu otočila s bledou tváří a tiše říkala: "Dee...právě čtu....informace co přišla..o rakovině lidské buňky.....to není možné...". Dee se podíval na monitor a v klidu odpověděl "Co není možné Lacey?" Ta se na něj udiveně podívala " Tady jsou informace, že rakovinu lze stoprocentně odstranit, je tu popsána celá lečba..včetně farmak a složení na úplně vyléčení bez možnosti jejího relapsu..tedy návratu", říkala stále úžasle Lacey. Dee kývl "Ano, je to tak. Karcinom, nebo-li jiné dělení vaší buňky s následkem nekontrolovatelného růstu, je běžná choroba, třeba jako rýma. Jde zcela normálně zastavit a lék na ni už znáte dlouhou řadu let", říkal klidně a pak dodal "Co tě na tom tolik udivuje?" Lacey se nadechla a pak rychle spustila: "Víš kolik lidí..kolik dětí umře ročně na tuhle hnusnou nemoc? A já tady čtu..a ty mi s klidem říkáš..že jde léčit", ke konci téměř rozčilením křičela. Dee se opřel do židle, zapíchl do ní oči a říkal tiše, ale mimořádně důrazně: " Ano..statisíce..miliony lidí umírá na tuhle nemoc...a teď si představ, když všem těm nemocným dáš lék a oni se uzdraví...tolik lidí..tolik dalších, zdravých lidí. Kam se tady vejdete?..Za co budou brát mzdu lékaři, kteří nebudou mít koho léčit? Pro koho budou vyrábět farmakologické firmy léčiva? Lacey...kolik lidí bude najednou bez práce, když budou všichni zdravý, budou se jen množit, přibývat a přibývat? Regulace obyvatelstva..říká ti to něco"?
"Regulace? Proboha Dee...mluvím tady o lidech. Jsou to.........My jsme živé bytosti a pociťujeme bolest a jakékoli změny...To ale ty zřejmě nejsi schopen pochopit", naléhavě říkala a tvář ji zrudla od hněvu. Cítila uvnitř zlost na Dee, aniž sama věděla proč a pak dodala: "Toho, kdo je zodpovědný za utajení toho léku a veškerých informací..bych...bych veřejně lynčovala". Dee se na ni zpříma díval a vrtěl hlavou :"Jsi hodně emotivní a teď z tebe mluví povrchní pocity. Obhajuješ tady chudáky lidi, kteří po tisících umírají na zákeřnou nemoc a hned nato spíláš na tu samou bytost co je též člověkem, že zatajuje informace. Chápu, že jsi lidská bytost a soucítíš se svým druhem, ale také bys měla uznat vážnost situace, která u vás nastala....A to situace, jako je kritický nedostatek potravin, vymírání důležitých, živočišných druhů...ovzduší máte znečištěný tak, že by se u vás otrávil i prvok hozený sem z jiné dimeze..nestaráte se o nic, co by jakkoli zušlechtilo planetu, tedy váš domov", Dee zvýšil hlas a bylo vidět, že je rozzlobený. Lacey chtěla něco namítnout, ale jeho prudké gesto rukou jí náhle nedovolilo se projevit...."Jediné co vás zajímá, je osobní prospěch a ty vaše peníze! Uděláte pro ně úplně všechno..zaprodáte i svojí duši jen abyste mohli projevit svou malomocnou sobeckost, pro těch pár špinavých papírků". Lacey se neudržela a zprudka řekla: "Mluv laskavě o jednotlivcích..používáš příliš množného čísla..pane megalomocný!" Dee se na ní zadíval a pak chladně říkal: " Nemluvím v superlativech..ať vezmu kohokoli z vás a ukážu mu peníze, udělá všechno, co budu chtít. Každý, každý tady z vás je úplatný a prodejný...a to je vaše slabina. Největší slabina tvora..co si hrdě říká člověk! Pojď..pojď se podívat na něco, co ti snad otevře oči", téměř syčel Dee a popadl jí, ne zrovna něžně a přitáhl jí těsně ke svému monitoru a spustil nějaký kódovaný program, ke kterému měl očividně přístup jen on. "Čti", poručil jí. Lacey se z nějakého důvodu nevzpírala, jak bylo jejím zvykem, takticky mlčela a snažila se soustředit na řádky před sebou, doplněné obrázky a komentáře z nějaké laboratoře. "Je to pojednání o nemoci AIDS, jak se ti to líbí?" posměšně se zeptal. Lacey četla řádky a ztěžka mohla uvěřit. "To přeci není možné...", říkala tiše. "Ale je..Syndrom selhání lidské imunity, není dílo žádných zmutovaných virů, není to bakterie přenesená ze zvířete na člověka..není to žádný z nesmyslů, kterými krmíte jeden druhého na téhle planetě. Virus HIV je uměle vypěstovaný v laboratoři! Ve vaší..lidské laboratoři! To člověk stvořil tuhle hrůzu a implantoval ji do lidského organismu..a proč? Odpověz si sama! A tady máš toho vědce století, který je za to zodpovědný", sykl a bouchl do fotografii muže na monitoru. "Taky bys ho lynčovala? To seš asi jediná..přečti si jeho jméno a vzpomeň si, jak jste ho všichni oslavovali..jaký úspěch slavil s léčivými vakcínami po celém světě. Topil se v penězích a dělal v utajeném programu ty nejzvrhlejší pokusy s lidským organismem ve jménu nejvlivnějších lidí této planety. Má svoje následovníky a není jich zrovna málo. Naštěstí je už mrtvej..protože smrt milá Lacey..je to jediné, co se nedá uplatit ani zacokoli koupit. Je neúprosná a spravedlivá. Tím vším ti tady chci říct...že vy lidé, jste rasa která napáchala hodně zla nejen na sobě, ale začínáte svými nukleárními pokusy a snahou o dobytí jiných světů, narušovat řád vesmíru a ostatního života v makrokosmu. Jste cyničtí a bezohlední tvorové...tak a tím končím..mysli si co chceš..oponuj mi jak chceš..ale já ti mohu doložit pravdivá fakta o vaší vrozené hamižnosti, a ne jen tak plácat omluvná slova, šikovně schovaná za lítostí nad sebou samými..jako to děláš ty. Je třeba se podívat pravdě do očí...", zakončil řeč a bouchl do stolu. Lacey jeho slova vstřebávala, uznala že má ve většině věcí pravdu, ale nehodlala už podporovat jeho agresi vůči člověku. Takticky mlčela. Dee se na ni stále díval a čekal reakci. "Co mi na to řekneš?" zeptal se. Lacey se svezla na kolečkové židli ke svému stolu, zašustila s pytlíkem koláčků, jeden vyndala a zakousla se do něj. "No..třeba že..pečeme nejlepší koláče v celé galaxii?....Mimochodem..jsou borůvkové..kdybys nevěděl, co je ta namazná hmota nahoře".
Odpoledne seděla Lacey u svého stolu a pilně pracovala. Už se nesnažila otevírat a rozebírat nějaká informativní data, která v pravidelných intervalech docházela k A-Einsteinovi. Nesnažila se už ani přemýšlet o slovech Dee, ale snažila se myslet jen na práci. Občas se podívala kousek od sebe, ale vždy narazila na plně se soustředící obličej Dee, který zřejmě myšlenkově stahoval, nebo komunikoval se svým superkamarádem. Udělala si malou přestávku na kávu. Když si ji nalévala z konvice, ozval se Dee aniž uhnul očima z monitoru :" Mohu taky poprosit o trochu?" Nalila mu šálek. Poděkoval. Chtěla se ho zeptat, jestli nepotřebuje třeba pomoci s nějakým běžným, lidským úkonem, nebo činností, ale když viděla,jak je soustředěný, nerušila ho. Upíjela kávu a dívala se na růže na věnci, když dostala nápad. Vzala průsvitnou, obdélníkovou dózu, napustila do ní vodu a postupně odstříhávala z věnce jednotlivé květy. Výsledný efekt..plovoucích růží v křišťálové nádobě byl kouzelný. Svůj výtvor položila k sobě na stůl a sledovala jak závan z otevřeného okna pohybuje s květy po hladině vody. Dopíjela kávu, když ji telefon upozornil na přijatou zprávu. Slova od Nicka byla krátká a výstižná. - Vyzvednu tě zítra odpoledne, chybíš mi. Nick -
Když ke konci pracovní doby dodělala Lacey zařazení souborů, odeslala vše Settovi, opět si vzpomněla na Nicka. Zdál se jí poslední dobou příliš zaneprázdněný, celkově nějak roztržitý a nebýt prstýnku, který se leskl na její ruce, mohly by jí přepadat i jisté pochybnosti. Než vypnula Eisteina, rozhodla se......Otevřela program na identifikaci osob a imaginárně vytvořila ve své mysli Nickův obraz. Pak stiskla modré tlačítko. Těšila se na jeho tvář, kterou nedočkavě vyhlížela na monitoru. Einstein vydal vyhledávací zvuk. Lacey rychle koukla na Dee, jestli nebude mít námitky k její činnosti. Ten řekl, aniž se na ni podíval :"Lidská zvědavost je někdy ubíjející a občas i příčinou začátku konce". Pak ještě dodal : "To řekl jeden učenec z vaší planety...a já s ním v tomhle vyjímečně souhlasím". Lacey chtěla něco odpovědět, ale už nedořekla. Na monitoru viděla Nicka. Stál ve sprše a objímal krásnou ženu. Oba byli nazí...mokří a slovní projev, který doprovázel celý obraz ,byl víc než výmluvný. Lacey ztuhl výraz v obličeji v překvapivou a bolestnou grimasu. Chvíli nebyla schopna pohybu. Až hlasité, vášnivé výkřiky obou aktéru ji donutily vypnout zvuk. V přívalu nečekané emoce zazmatkovala a nemohla rychle najít tlačítko Mute. Stačila vylít zbytek kávy na stůl, shodit šálek ze stolu a ještě jí unikl lítostivý vzlyk, který se snažila ze všech sil potlačit. Dee zvedl hlavu a když viděl ten nenadálý chaos u Laceyna stolu, vstal a šel k ní. Zvedl hrneček ze země, postavil ho na stůl a ptal se :"Lacey stalo se něco? Jsi nějak.." ,nedořekl a zadíval se na monitor. Lacey mezitím utírala papírovým kapesníkem vylitou kávu a snažila se o normálnost hlasu :"To je v pořádku..jen jsem nechtěla..tedy chtěla...", nemohla pokračovat, hlas jí selhal. "To je genetická výměna sekretálních výměšků u člověka za účelem plození potomků, nebo tělesné potřeby lidského jedince", řekl nic netušící Dee, ukazujíc na Nicka se ženou ve sprše a pak dodal: " Doufám že tě nerozhodila právě tato ukázka, Lacey. "Ty jsi chodící, mimozemská encyklopedie...Dee, ale u nás se tomu říká šukat..docela obyčejně šukat", vypadlo z Lacey a měla oči plné slz. Dee nechápavě koukal na monitor a pak upřeně na její uslzený obličej. Popadla kabelku a rychle šla ke dveřím. Zapadly za ní dřív, než stačil jakkoli zareagovat. Usedl na její židli a znovu se zadíval na monitor a pak zastavil obraz. Tvář Nicka náhle zaznamenalo jeho prostorové vnímání a zrak sjel na malou fotografii na Laceyně stolu. Nick se na ní usmíval a objímal rozesmátou Lacey. Dee pochopil. Ještě pro jistotu zadal Einsteinovi slovo, které se dozvěděl od Lacey a vyhodnotil jej. Eistein nezklamal a zahrnul ho přímou informací k tomuto slovu i s upozorněním, že se jedná o slovo hanlivé. Dee nevěřícně zavrtěl hlavou " Šukat...třetí nejpoužívanější slovo na téhle zemi..a já se o něm dozvím až teď...divné."
Noc byla příjemná, chladivá a Lacey ji trávila jako většinu nocí na prostorném balkoně. Měla to místo ráda. Bylo to její skrytý kout, kde dávala myšlenkám volný prostor. Při pohledu na černé nebe, nebo na ozářené město neonovými světly ji napadaly zvláštní věci..a někdy si kladla otázky, na které se ztěžka hledaly odpovědi. Na stolku stála nalitá sklenice whisky, ale nebylo z ní upito....vedle ní byl plný šálek již vystydlé kávy. Seděla v nehybné pozici s kouřící cigaretou z které náhle odpadl dlouhý popel. Již potřetí jí zvonil telefon a tentokrát déle zřejmě proto, aby se zapnula hlasová zpráva. Nočním tichem se ozval Nickův hlas "- Lacey co je s tebou proboha? Volám ti už poněkolikáté..nemůžeš ten telefon zvednout ? Stejská se mi...sakra.."-
Pohnula se. Pak si setřela slzu z tváře. Překvapila ji, i když byla jen jediná. -Ta byla poslední Nicku..jsou příliš vzácné- řekla si v duchu a pomalu vstala. Noc prospala klidně, jakoby došla k nějakému ulehčujícímu konci něčeho, co bylo dávno zapsáno v její knize osudu.
Další dny plynuly v kanceláři poklidně a Dee oslovoval Lacey jen v nutných případech, jakoby vycítil, že chce být myšlenkově sama. Přistihl se, že ji rád pozoroval o poledních pauzách, kdy pila kávu a hrála si s plovoucími květy na jejím stole. Kupodivu byly stále jako čerstvé a Lacey už se dávno přestala divit neobvyklým věcem, které se staly každodenní rutinou na jejím pracovišti.
Dee se náhle ozval od PC:" Lacey, měl bych takovou prosbu..potřeboval bych poradit". Odsunula se od stolu a nakoukla na jeho monitor. Střídaly se tam v pomalém sledu manekýni a modelové v různém oblečení. "Půjdeš někam na módní přehlídku"? zasmála se a odrazíc se, rozjela se na židli a zabrzdila o tu jeho, před monitorem. Rozpačitě zakašlal "To ne..ale dneska je ten podnikový večírek přeci", říkal nevesele. "Aha..úplně jsem zapomněla", vykulila Lacey oči. Pak se zadívala na monitor a dodala "No Dee víš..na tohle moc nekoukej..jsou to spíš reklamy..a samé takové dost konvenční věci. Pomohu ti..samozřejmě, ale spíš by to chtělo něco stylového a hlavně pohodlného, aby ses v tom cítil dobře. Dee se rozzářil :"Přijela bys odpoledne ke mně? Lacey se usmála :"A ty máš doma konfekční obchod? Dee kývl a povídá :"Mám doma plnou skříň oblečení...vše jsem si pořídil dle informací tady o vás, když jsem dorazil. "Tak dobře, napiš mi adresu a já se u tebe zastavím", kývla.
Když odpoledne vstoupila do jeho bytu, ihned jí zahalilo přítomné, skryté tajemství. Všude byl naprostý pořádek a dalo se tušit, že každá věc, byť úplná maličkost, má své vymezené místo v určeném prostoru. "Máš to tu pěkné..uklizené, ale je tu dost tma", řekla, když viděla že všechna okna měl zastřena temnými žaluziemi. "Chodí mi sem uklízet nějaká starší paní..Sett ji posílá. Jinak...mám rád přítmí...denní světlo mě občas ubíjí", řekl, když ji nabídl místo ve veliké místnosti, plné elektroniky a předmětů, které viděla prvně v životě. "Mám také mnohem raději noc, než den", řekla, když jsi vzpomněla na svůj setmělý balkon, kde trávila většinu času. "Udělám ti něco na pití, třeba kafe..a ty se můžeš podívat...nebo mi..poradit..co mám v té místnosti...ehmmmm..jak tomu říkáte? Kuchyně..." Lacey se se s úsměvem zvedla : "Moc ráda se podívám na tvé hospodaření v kuchyni..tak pojď..myslím, že mě čeká nejedno překvapení". Čekalo. V lednici, skříňkách a ostatních místech na potraviny, bylo spoustu jídla, ale všechno stejné. Jeden druh pití, jeden druh jídla. "Dee probůh..to jíš a piješ stále stejné věci? Několikrát denně..každý den?" ptala se Lacey překvapeně. "No..ano. Tohle tělo jíst a pít potřebuje..a mě nebaví se zdržovat v obchodech s vybíráním a tak.....", přiznal. "Copak vy...tam...nejíte?, ptala se a zadívala se na něj. Chvíli otálel, pak řekl :"My vstřebáváme energii důležitou pro bytí...jinak...no..nejíme a nepijeme tedy, jako vy", ukončil slovy a bylo znát, že o tom nechce mluvit. "Dee? Když vidím to jídlo, začínám mít neblahé tušení, co se i tvého oblečení týče...", usmála se. Dee ji vzal za ruku a vedl do ložnice. Cestou snaživě říkal :"Slyšel jsem tu od lidí, že mají skříně hadrů, tak jsem si ji také zkrátka pořídil..abych nevzbudil pozornost", znělo od něj důvěryhodně. Když otevřel velikou šatnu, otevřela Lacey pusu údivem, ale hned se zase našla a zavřela ji. Nechtěla už Dee připravovat do rozpaků. Bylo jí konečně jasné, proč Dee chodí stále stejně oblečený. Skříň byla plná jednoho, a toho samého oblečení. Naprosto shodné košile, kalhoty, sako, převlečník i boty v černé barvě. Vše precizně složené a vyrovnané. Vypadalo to téměř strašidelně. "Je to všechno stejné Dee..je lepší spíš více druhů a barev víš? My tady máme na každou příležitost jiné oblečení...a tak", říkala a když se na něj dívala teď...připadal jí strašně bezradný a sám. "Všiml jsem si..že stále měníte šaty..i když nechápu proč. Taky si beru každý den jiné..ale nestřídám ty styly a barvy...no..asi tak". Proto jsem tě požádal..abys mi něco vybrala na dnešní večírek...dojela bys se mnou do obchodu?", ptal se. Usmála se...Jistě..pojedem nakoupit Dee..a vezmu tě i jinam..třeba na hamburgera s kolou..nebo..na kolotoč a cukrovou vatu...vezmu tě kamkoli..abys trošku poznal, co je život v tomto těle", dotkla se dlaněmi jeho prsou a pak rychle ruce schovala za záda. Usmál se....
Když odcházeli, Lacey se ještě zastavila a řekla: "Dee..chtěla jsem se tě zeptat..na ten obraz..tam", ukázala na velké plátno, visící v prostorné hale. "Mohu se na něj podívat zblízka"?, zeptala se. Kývl. Šla blíž a blíž a fascinovaně sledovala ty stíny na obraze. Myslela že sní, ale pak zjistila, že se skutečně výjev pohybuje. Neroreznala co je na plátně namalováno, ale ta mlhovina, co jakoby jemně rezonovala s ovzduším v ní vyvolávala neznáme pocity a zaznamenala vnitřní záchvěvy v těle. "Myslel jsem si..že se na něj zeptáš...Je to tvou mírně aktivovanou hypofýzou..proto vnímáš jakési stíny a pohyby. Normální, lidský jedinec, vidí na obraze jen šedou šmouhu"., říkal Dee stojící za ní. Otočila se k němu :"Z toho mi vyplývá, že ty...vidíš co je na obraze namalováno..vidíš ho kompletní a ucelený", řekla tiše. Stáli naproti sobě, a ta chvíle jakoby zvěčněla. Díval se na ni a pak šeptal: " Lacey.....nemrzí tě někdy...že jsi tu teď se mnou...a že.. zrovna ty o tomhle všem víš?" Sklopila oči do úrovně jeho prsou a zavrtěla hlavou :"Ne..to ne..je to pro mě zajímavá zkušenost".
Firemní večírek se ničím nelišil od jiných, zcela běžných oslav, které se pořádaly v jiných podnicích. Všude spoustu lidí, které v hloučcích seděli...bavili se, smáli...byli hluční a užívali si chvíle uvolnění, které posilovali pitím, hudbou a tancem. Lacey seděla na barové židličce a přivřenýma očima sledovala ten děj. Přemýšlela...jak asi musí tohle dění vnímat Dee. Co si vlastně o lidech doopravdy myslí. Její tok myšlenek přerušil bodrý pozdrav Franka. Byl to starší muž, který pracoval o pár poschodí výš než Lacey a byl uznávaným odborníkem v kybernetickém oboru. Podala mu ruku a mile se na něj usmála. Měla ho vlastně ze všech zaměstnanců nejraději. Byl bezkonfliktním člověkem a jeho pracovní výsledky ho řadily mezi elitu podniku, přičemž zůstal stále skromným, nenápadným človíčkem. Lacey s ním vždy ráda mluvila..a někdy i o věcech, které přesahovaly rámec běžného, lidského bytí. Líbily se jí Frenkovy teorie a někdy v jeho slovech rozpoznala i otcovské rady. "Jak se vám líbí to semeniště lidské, pofiderní zábavy..Lacey"?, usmál se a nalil jí skleničku silného pití. "Tak..jako vždy Franku..je hezké vidět, že se lidi baví", odpověděla. "Ale ty se nějak nebavíš..zdá se. Kdepak máš toho svého kolegu"? Lacey ukázala na Dee, který u stolů s občerstvením zkoumal nějaké jídlo..píchajíc do všeho vidličkou a občas se zvláštní grimasou něco strčíc do úst. Frank se usmál: "Je to zajímavý týpek ten člověk...zdá se roztržitý..ale myslím, že mu to myslí, a co jsem slyšel o jeho výsledcích..odborník na slovo vzatý". Lacey pokrčila rameny a napila se silného, neředěného pití. "Navíc je to pěkný kus chlapa Lacey...doufám, že si ho nenecháš utéct..podívej, jak se kolem něj ženský motají", smál se Frank, ukazujíc na několik žen, které podezřele blízko postávaly u Dee a vrhaly na něj vyzývavé pohledy. Než stačila Lacey jakkoli zareagovat, přišel Dee k nim a podával jí talíř se zákusky "Ochutnej tohle Lacey..je to podobné těm koláčkům, jak si kupujeme na svačinu. Poděkovala a pak se zaposlouchala do jeho hovoru s Frankem. Bylo vidět, že počítačová problematika je téma, v které byli oba jako doma. Za nějakou dobu se Frank rozloučil, popřál jim dobrou zábavu s tím, že je už unavený, odešel. Dee se za ním díval a pak řekl : " Nezbývá mu moc času.." Lacey se udiveně podívala a stiskla mu silně ruku " Dee...on umře"? Podíval se na ni...."Každý jednou odejde...Frank je hodně nemocný..myslím, že to i cítí, i když u lékaře ještě nebyl". Lacey se neklidně zavrtěla na židli a šeptem se ptala "Dee? Ty...vidíš, kdo..a kdy zemře"? Místo odpovědi vzal její skleničku a zhluboka se napil. Bylo vidět, že pití mu evidentně chutná a působí na něj stejně, jako na každého lidského jedince. Lacey nevěděla jestli to je jeho "vypůjčeným" tělem, nebo alkohol působí i na jeho "podstatu bytí", tedy jeho originál. Neodpověděl jí, jen se přiopile usmál. "No..asi bys neměl tolik pít...co víš vlastně o alkoholu..ptal ses A-Einsteina, jestli ho vůbec smíš"? řekla Lacey a usmála se. "Mám lidské tělo, tak můžu dělat vše, co člověk", odpověděl. "A tancovat bys šel frajere"? ozvalo se vedle nich. Kim, krásná, nadměrně vyvinutá blondýnka, známá v podniku svou otevřeností k mužskému pokolení se vyzývavě pohupovala v bocích a zářivě cenila na Dee zuby. Prohlížel si jí a pak jí vzal za ruku: "Budu moc rád, když mě to naučíš..ještě jsem to nedělal".
Lacey poodešla ke stolu za Mary a ostatními, kde se snažila o přátelskou komunikaci. Nechtěla vnímat Kim na tanečním parketě, která se úspěšně lepila na Dee a snažila se o jakýsi bezvýrazný tanec, naivně maskovaný, celkem jiným zájmem. Zapovídala se víc než chtěla, a kdyby náhle nepocítila zvláštní pocit uvnitř sebe...nezpozorněla by. Očima hledala Dee. Napůl stál, napůl seděl, celkem zničeně opřený o bar a snažil se nalít si další skleničku. Rychle se rozloučila s přáteli a šla k baru. "Je čas jít Dee..doprovodíš mě domů"? Zvedl k ní oči..v kterých byl opilecký opar a zamumlal :" Obávám se Lacey, že jsem ztratil nohy..možná i hlavu..a je mi strašně zle tady", ukazujíc na žaludek. Měla co dělat, aby se nerozesmála. "Pojď..opři se o mě..pomůžu ti", objala jeho tělo, ruku si dala přes ramena a postavila ho. Dovedla ho ven..a pomalu s ním doklopýtala k autu. "Naprosto..nedokonalá..lidská..rasa..tfůůůj", slyšela ho drmolit za jízdy. Lacey se usmívala a povídala spíš pro sebe "Nikdo tě nenutil..abys to do sebe lil...ty galaktická nádhero". Když vyklopýtal před domem z auta začal zvracet. Lacey ho podepřela a pomáhala mu do bytu ze všech sil. Situace byla spíše smutná, ale jí v té chvíli přišel komický...bezbranný a jeho zpomalené pohyby a slova spílající lidstvu jako nedokonalé rase, v ní vyvolával tichý smích. Konečně se dostali s obtížemi do jeho bytu. Posadilo ho a začala svlékat. "Nepokládej se Dee...pomož mi trochu přeci", říkala mu, když se neustále snažil o pozici lehu. Pak ho odvedla do koupelny, postavila pod chladnější sprchu a držela ho opřeného o stěnu sprchového koutu delší dobu. Zdálo se, že voda jeho schránku probrala alespoň ke komunikaci. "Chceš mě zabít Lacey?", drmolil mezi přívaly vody přes jeho hlavu. Smála se: "Trocha vody ještě nikoho nezabila..neboj se..neutopím tě". Potom ho obalila do županu a vedla do ložnice. Svezl se z výšky na postel sám . Podepřela ho polštáři a došla mu pro vodu s aspirinem. Podržela mu sklenici a šeptem říkala: "Napij se Dee..alespoň trochu". Poslechl a zamumlal " Máte..zvláštní zvyky..vy lidé..pijete ohnivou kořalku, co otupí celý vaše já..pak se máčite ve studené vodě..a nakonec pijete otrávenou vodu chemikálií..co to vaše tělo musí všechno vydržet..." Lacey ho přikryla a tiše řekla "Pššš Dee...snaž se odpočinout si...", vstala a šla pootevřít okno. Chvíli tam stála a dívala se na černé nebe. Za nějakou dobu, když myslela, že usnul, svlékala si umáčené věci ze sprchy. Překvapily ji jeho slova. Mluvil se zavřenýma očima: "Lacey..neodcházej domů..zůstaň tady prosím..alespoň dnes...". Došla k němu a dotkla se jeho tváře: "Budu tady Dee, spi už..potřebuješ to". Její slova zapůsobila. Usnul za malou chvíli, tvrdým spánkem. Osprchovala se, pověsila své mokré věci na sušák a hledala něco, do čeho by vklouzla. Jediný kus oblečení byl druhý župan v koupelně. Zabalila se do něj a pohltilo ji nějaké teplé, měkké bezpečí. Položila se na druhý konec široké postele, poslouchala pravidelné oddechování Dee...až unaveně usnula...
Vzbudil jí tichý šepot a zvláštní dotyk na těle. Otevřela oči a pohnula se. Zjistila, že během spánku se jí uvolnil župan a odhalil celou hruď. Dee ležící těsně u ní pozoroval její prsa, dotkl se jejich vrcholků a šeptal: "Máš krásný prsa Lacey..taková jemná kůže je tady...". Rychle si přitáhla župan ke krku: "Dee..co to zase děláš", vyhrkla překotně. "No líbí se mi tvoje prsa..máš lepší než Kim..ta je měla moc veliká..,a uvnitř nich byla umělá silikonová výplň..ty ji tedy nemáš"? zeptal se a bylo vidět, že se ptá bezelstně. Zavrtěla hlavou a chtěla vstát. Nedovolil jí to. Znovu se snažila s větší silou o zvednutí z lůžka. Přirazil jí pevně na postel a řekl jen "Lacey..prosím..neutíkej". Zůstala ležet s rozšířenýma očima. "Bojíš se mě"? zeptal se a odhrnul znovu župan z vrchní části těla. "Ne..nebojím se Dee..jen..nevím co teď děláš..a..", nedopověděla. Díval se na ni z bezprostřední blízkosti, pak se dotkl ústy jejích rtů a tiše říkal:" Šˇššš..vše jsem probral s Einsteinem..nastudoval o tomhle tématu dost...vyvoláváš ve mě pocity...erekce tomu říkáte? Chci to poznat...chci i tvoje reakce..protože vím, že ty to teď taky cítíš...". Lacey chtěla zadržet jeho ruce, které klouzaly po jejím těle, chtěla zastavit ústa co otevřela ta její...chtěla tolik...ale tělo přestalo poslouchat její mysl. Všechny smysly zastřela náhle modř jeho očí...třesoucíma rukama objala jeho ramena a stáhla ho na své tělo. "Dee...udělej to...prosím...", slyšela šeptat samu sebe.
Když se vracela Lacey domů, měla nepříjemný pocit někoho za zády. V obchodě zachytila zvláštní pohled nějakého muže. V tramvaji do ní vrazil roztržitý mladík a rozsypala se jí celá kabelka. Sbírala po zemi věci a jeden ze sedících mužů se shýbl pro nějakou drobnost. Až když vystupovala přišel k ní a vracel jí její rtěnku ve zlaceném pouzdře. Vrátila ji do kabelky, poděkovala, ale měla stále zvláštní pocit neklidu. Až doma se trošku uklidnila a vše připisovala vypjatým situacím poslední doby. Večer odjela ke své kamarádce, která jí již několi dní zvala k sobě na kávu. Znala ji dlouhá léta a řekla si, že krátké odreagování a popovídání jí udělá jen dobře. Když se však vrátila domů...našla pootevřené dveře...rozházené věci po celém bytě, vyházené skříně, vysypané všechny dostupné věci. Se zatajeným dechem zvedla převrácenou židli a posadila se. Pomalu jí začalo docházet, že kdosi hledal něco, co mělo přímou souvislost s Dee. Nebyla jiná možnost.....
Další den v kanceláři se snažila o každodenní pracovní rutinu a o svém sledování neřekla nic. Z nějakého důvodu zkrátka nechtěla. Viděla, že Dee je zahloubaný do své práce usilovněji než jindy a byla si zvyklá řešit své problémy sama. Závažnost situace si ale uvědomovala a obyčejnou lidskou emoci, jako strach, poci´tovala reálněji než jindy. Soubory a data, která ji chodila, byla závažného charakteru a uvědomila si, že o takové informace by stáli na těch nejvyšších místech. Náhle ji přišel spis , který se odlišoval nejen velikostí dat..ale do očí ji udeřil datum obsahu. Vše bylo datováno ne z minulosti, nebo přítomného času..ale o dva roky dopředu. Chvíli se dívala na soubor, který se otáčel a nabízel možnost otevření, nebo odeslání. Chvěly se jí ruce. Pak pohlédla na Dee, který zřejmě myšlenkově komunikoval s Einsteinem a měl upřený pohled na monitor. Přesto se ihned ozval: "Děje se něco Lacey"? Zvykla si, že ihned zachytí každou změnu jejího duševního rozpoložení, ale nyní ji jeho slova vylekala. "Dee...", víc ze sebe nevypravila... Vstal, došel k jejímu místu, zadíval se na ni, a pak jeho pohled sklouzl na příchozí soubor. Informace z blízké budoucnosti. " Vím, vyděsilo tě to", řekl tiše a položil ruku na její. Olízla si suché rty a zmateně uhnula očima. "Pokud chceš..pokud opravdu chceš..můžeš si ta data otevřít..přečíst...", říkal tiše. "Ne....to ne", vyhrkla a prudce vstala. "Ty to nechápeš Dee...je něco jiného vědět co se zatajeného stalo..nebo nyní děje. Ale je něco úplně jiného..vědět..co bude. To...je pro mě..pro člověka..strašný nápor..a....", nedopověděla, selhal jí hlas. Kývl a stiskl klávesu na odeslání souboru bez otevření k rukám Setta. Pak se zadíval na Lacey. "Potřebuju vědět, že jsi v pořádku". Kývla a nervozně řekla: "Ovšem že jsem..jen mám takové dny, to nic..přejde to", pak si vzala kabelku a dodala "Dojdu pro svačinu..chceš svoje oblíbené koláčky"? Seděl na rohu stolu a pozoroval její roztržité pohyby. Vytáhla rtěnku a chtěla ji použít před zrcadlem. V tom se ozval nepříjemný zvuk z A-Einsteina s varujícím textem na všech monitorech. Lacey vylekaně upustila pouzdro a to se na zemi rozlomilo. Dee byl rychlejší než ona. Vyndal malou, kovovou čočku, kterou jeho počítač ihned objevil a identifikoval jako nebezpečné odposlechové zařízení. Lacey překvapením oněměla. Dee sevřel objekt v dlani a podíval se na ni zvláštním způsobem. "Lacey..nevyčítám ti to...jsi jenom člověk..a vy lidi uděláte pro svůj prospěch všechno a jakýmkoli způsobem. Jenom tě chci říct....nebojuj proti mě..nikdy bys nevyhrála..", řekl to chápavě, ale cizím a chladným hlasem. Lacey se na něj dívala nechápavým..pak úžaslým pohledem. Nakonec v těch očích zbyla jen bolest. Nemohla ze sebe vypravit ani slovo. Odešla, jak nejrychleji mohla.
Doma ji přemohly emoce. Nemohla věřit, že ji Dee považoval za někoho, kdo by byl schopen takových věcí, jako je zrada a odposlech. Zaměstnávala mysl úklidem bytu. Stále ještě neměla všechny věci na svém místě. Snažila se teď nemyslet na nic. Na to, co je teď, co bude zítra, kdo jsou ti lidé, co jí sledují, co chtějí a co má teď vlastně dělat. Ozval se zvonek u dveří. Bezmyšlenkovitě šla ke dveřím a otevřela. Do bytu jí vtlačila mužská postava a na obličeji pocítila kapesník s nějakou látkou. Chtěla vykřiknout..nedechla se...a upadla do bezvládného stavu.
Probrala ji až studená voda. Pomalu otevřela oči a chtěla se pohnout. Nemohla. Byla pevně připoutána k židli. Naprotí ní seděl muž, hladké tváře a mohutné postavy. V klidu kouřil. Zapnul si diktafon a řekl nepříjemným hlasem "Tak mluv děvko...Kdo je ten chlap? Kam odesíláš informace z jeho PC? Přístupový kód?" Lacey se rozhlédla a viděla ještě jednoho muže u okna. Byli si oba podobní. Typičtí noshledové současné doby. Lidi, kteří pro informace určené na nejvyšší místa udělají vše. Lidi bez svědomí. Lidi pracující pro peníze..bez jakýchkoli emocí. Snažila se o nějaký pohyb rukama, ale provaz se jí zařízl hloub do kůže. "Nemáte správného člověka..nic nevím...nemůžu teda nic říct", říkala tiše, ale nedívala se na muže proti sobě. Ne proto, že by měla v očích strach..ale měla tam bezmoc a nenávist. Nedokázala ji v této chvíli skrýt. Udeřil ji silně přes tvář "Ale my víme že jsi správný člověk..vymlátím to z tebe..mluv!!! Čas se ti krátí....!!" ozval se rozzlobeně muž. Lacey cítila jen tupou bolest, krev která se mísila s vodou z vlasů a vyvolávala pocit sladké chuti na rtech. Vědomí měla zastřené, otupělé, ale přesto zaslechla náhle známý hlas :" Řekl bych, že tvůj čas právě minul..příteli". Dee stojící náhle ve dveřích ta slova téměř syčel. Muž u okna vytrhl z levé části těla zbraň. Dee se na něj podíval krátce, ale důrazně. Zaměřil na něj pohled a Lacey náhle viděla zvláštní mlhovinu, která obklopila celé jeho tělo. Nerozuměla ničemu...jen sledovala tu zvláštní rezonanci u Dee. Náhle začal měnit tvar.........Lacey pocítila zvláštní bolest uvnitř těla..jakoby něco v místnosti svíralo její útroby. Nevěřícně sledovala muže u okna..jak stáčí svou zbraň ke své hlavě. Výstřel v ní vyvolal výkřik hrůzy. Kousky mozku ozdobily část zdi za nehybnou postavou. Muž, který seděl naproti Lacey byl zvyklý na různé situace, ale tohle jej přimrazilo ke křeslu. "Kdo......", chtěl se zeptat, ale víc ze sebe nevypravil. Dee, nebo ta jeho část, která se nyní projevila na něj zaměřila svůj zrak. Ozval se podivný zvuk..jakoby nepocházel z lidských hlasivek...kovově znějící, vyvolávající hrůzu a děs. Lacey téměř neviděla. Mlhavě se jí před očima třásla nějaká hmota, nabývající zvláštní, veliký objem. Muž sedící v křesle měl vypoulené oči a aniž se ho kdokoli dotkl, bylo vidět, že uvnitř jeho těla probíhá smrtelný zápas. Třásl se a z jeho úst se draly zvuky z nedostatku kyslíku a chrčení děsu. Náhle se mu vyvalila krev z uší, nosu a úst. Byl mrtev, během pár okamžiků. Dee mu svou silnou energií a bezdotykovým fluidem, rozdrtil vnitřní orgány. Lacey sklouzla pohledem ke dveřím....Neudržela vědomí v bdělém stavu..omdlela hrůzou.
Probrala se na posteli. Dee seděl u ní, otíral jí obličej a tiše říkal :"Proč si mi nic neřekla Lacey?" Dívala se na něj. Neodpovídala, ale měla v očích jen jednu otázku. "Musel jsem to udělat ..i když tady nesmíme zasahovat do chodu lidských životů..tohle jsem musel. Zabili by tě. Měli takový příkaz. "Na to se tě teď neptám", zašeptala a chytla jeho ruku. Pokud myslíš další události..žádné nebudou..tihle dva už nepromluví a ti nejvýš...všechno zapomenou. Vymažeme jim vzpomínky...na všechno. Není to pro nás problém. Máme staženo už dost informací...a naše mise tady zakrátko skončí. Vše bude jako dřív...nikdo ti už neublíží..Lacey", říkal tiše Dee a chtěl znovu otřít její čelo. Chytila jeho ruku a zastavila jí...."Na tohle se taky neptám", její hlas zněl bolestně. Díval se na ni a dobře věděl, nač se celou dobu ptá. Pak se podíval tam, kde bylo otevřené okno, jakoby hledal odpověď v černé noci. "Dee"...slyšel její šepot. Kývl :"Ano, to kohosi viděla..a co jsi viděla...jsem byl já".
Lacey pomalu pustila jeho ruku a tiše řekla :"Jdi pryč Dee...odejdi prosím..musím být sama".
Za pár dní odjížděla Lacey do hor. Měla tam letitou, maličkou chatu na samotě, kde dávala okolní příroda možnost zapomenutí a obnovy všech tělesných i duševních sil. Milovala to místo právě pro jeho samotu a jedinečnost okolí. Neřekla nikomu kam jede a proč. Věděla to jen ona sama. Někdy se bojí člověk i svého vnitřního hlasu a přáních, kterým nechce rozumět.