To místo v ní vyvolávalo ty nejkrásnější pocity. Skryta před celým světem mohla přemýšlet a nikdo nerušil její myšlenky. ....................... Vlastně ano. Někdo přeci.
Seděla pod vysokým stromem, opřená o silný kmen a dívala se vzhůru. Hrála svoji oblíbenou hru s mraky na obloze. Na pohasínajícím, večerním nebi jich bylo mnoho...ale přesto nedokázala stvořit jediný obraz..obličej..tvar. Zmateně se rozhlížela a snažila se alespoň o jedinou vizi. Jeden z mraků, ten nejmenší se náhle skupil do podoby jí tak známé....že v jeho tvarech rozeznávala rysy obličeje..které poslední dobou tak často vídala....Poplašeně zamrkala, sklopila oči a pak je zavřela. Chtěla ten obraz z mysli vymazat. Místo zpěvu ptáků, kteří dávali zapadajícímu slunci dobrou noc, slyšela v mysli podmanivý smích a hlas...na který si zvykla víc, než si byla ochotna připustit. Ruce položila od těla a křečovitě sevřela měkkou trávu kolem...Necítila ale dlaněmi vlhkost rosy....vnímala jimi hladkou a rozpálenou kůži kohosi....
V tom v dálce zahřmělo a celý obzor se zatáhl děsivými, tmavými mraky. V dálce se začalo blýskat. Lacey sledovala to nebeské divadlo a mezi rozjitřelými myšlenkami jí najednou vyvstal podivný obraz bytosti...která nabírala děsivých rozměrů a tvaru, který nešel identifikovat pro monstrózní původ. Snažila se v té bytosti najít jediný bod, který by ji připomněl tolik známý obličej....ale vzdala to. Bušilo jí srdce a mysl jí nabídla jedinou odpověď. -Nelze nikdy smísit dvě osoby do jedné..vždy se projeví jen jedna..ta pravá..ta původní-
S těmito slovy v sobě vstala a pomalu odcházela do chaty. Nerozsvítila......pohybovala se potmě, v důvěrně známém místě. Všechny běžné úkony před spaním dělala automaticky a snažila se vyprázdnit mysl před spánkem. Povedlo se jí to do doby, než zavřela oči. Podvědomí se nikoho neptá, co chce vidět a cítit. Pracuje stále a někdy ukazuje věci, kterým se lidé brání, aniž vlastně ví proč.
Probudil ji zvláštní pocit, jakoby se jí dotýkalo palčivé slunce. Otevřela oči a oknem skutečně pronikaly do místnosti prvé, raní paprsky. Instinktivně jí sjel pohled ke křeslu u okna. Seděl tam. Usmíval se. Bylo to tak zvláštní....ale nepřekvapilo ji to. "Dee...co tady....?" Zvedl velký, papírový sáček a řekl :"Myslel jsem, že by sis dala jeden...dva..koláče". Dívala se na něj, sedla si se skrčenýma nohama a položila si bradu na kolena, usmála se "Tak mi jeden podej...". Šel k ní, sedl si na kraj postele. Dobře věděl, že ústa se smějí, ale v očích četl zmatek a něco..co nemohl v tu chvíli identifikovat. Sám se divil, že nemá náhle informace. "Kolik máš času...kdy musíš....tam...domů"? zeptala se tiše. Nadechl se a vzal její obličej do dlaní :"Tři dny...." Nedechla se a pomalu kývla, potlačila vlhkost v očích a zvesela se usmála: "To je celá večnost na to..abych ti ukázala místní okolí tady...les a v něm borůvky...řeku opodál...a ryby v ní...ty stromy z počítačové hry...kytky a.....", nedopověděla. Zavřel jí ústa. Tílko, které pomalu klouzalo po jejím těle dolů jí způsobovalo bolestivé vzrušení v celém těle. Uvědomovala si jeho horké ruce a pocit který se zažívá možná jen jednou .... a vše co přijde v budoucnu...bude už jen kopií něčeho, co má být bráno jako dar......dar z neznáma...
Uchopila jeho ramena a položila ho prudce na postel. Obkročmo si na něj sedla a se zuřivou vášní roztrhla jeho košili. Díval se na ní s úsměvem :" Ukaž mi to..celý peklo co máš teď v očích". Podívala se na něj z výšky a Dee mohl přísahat, že na chvíli spatřil i pohrdavý úsměv, kterému nerozuměl...a ani nemohl.
V té chvíli byl jasný pouze neblahý osud borůvkové dobroty, která se vysypala ze sáčku na postel a dostala se do víru nekontrolovatelné vášně dvou těl.
Den uplynul velmi rychle a Lacey kromě rychlého oběda, nestihla ukázat Dee nic z toho co vlastně chtěla. Až k večeru ho vedla k blízké řece. Seděli v trávě a dlouho mlčeli. "Rozhlédni se Dee a řekni mi...není to nádhera?" Díval se kolem sebe..na šumící řeku, na stromy, které nechaly konečky svých větvích plavat na hladině, na balvany, které v pozadí tvořily monstrózní skalisko, chránící řeku z druhé strany, na blízký lesík, který doplňoval úžasné panorama krajiny...a pak kývl :" Krásné místo". Opřela se o něj, rozhlédla se a tiše řekla :"Jsou..tam...myslím u vás...taky taková místa?" Chvíli mlčel a pak ji objal těsněji k sobě, dotkl se rty jejích vlasů a řekl :" Ne..Lacey...taková ne". Zvedla hlavu, podívala se na něj zblízka, pak rozpažila a rukama jakoby obsáhla celý prostor kolem, říkala :" Ne? A táákhle nadechnout se a cítit tu vůni kolem sebe..ten vzduch co tě prosytí celého, také ne? Dee..jak..to tedy u vás vypadá..jak dýcháte..prožíváte něco hezkého a vůbec..jak....", nedořekla, protože ji položil dlaň na ústa. Ztichla. Vzal její obličej do dlaní, zadíval se na ni a pak říkal :"Lacey....u nás tohle není, ani nemůže být. Nemohla by ses takhle nadechnout...tvůj organismus..by v našich podmínkách nevydržel ani jedinou mikrosekundu". Snažila se o úsměv...ale vyšla ji z toho nevědomky jen bolavá grimasa. Uvnitř sebe cítila zvláštní pocit, kterému nemohla dát jméno. Ani nechtěla.
Dee náhle ukázal před sebe a tiše řekl: " Podívej se, kdo nás přišel navštívit". Zvedla oči a uviděla velkou srnu, jak přichází od lesa směrem k řece. "Jsou to plachá zvířata..jen co nás zavětří..uteče", šeptala tichounce. "Myslíš?", usmál se a zadíval se upřeně na zvíře. Srna náhle z jakéhosi nepochopitelného důvodu změnila směr a šla přímo k nim. Zastavila se pouhý metr od nich a pak zvědavě povytahovala čenich. Lacey ani nedýchala. Dee se natáhl a pohladil zvíře, pak uchopil Laceyinu ruku a položil jí na jemnou srst na krku. Hladila ji a šeptala :" Nikdy bych nevěřila...že má tak nádherné oči...takhle..zblízka". Srna se ani nepohnula. Stála tam ještě malou chvíli, když Lacey a Dee odcházeli a pak pomalu odkráčela do svého blízkého, lesního domova. Cestou k chatě se Lacey ptala, jak je možné, že srna ztratila obvyklou plachost a jestli to způsobil nějakou neznámou energií v sobě. Odpověděl, že to nebyla energie, ale přirozená vlastnost, kterou mají i lidé, ale neumí ji používat. "Máte mnoho skrytých vlastností, které u vás zakrňují...je to důsledek potlačovaných pozitiv a vyvyšování toho negativního ve vás...Po celá staletí drancujete nejen planetu..ale ubíjíte všechno přirozené v sobě. Vše zotročujete, zvířata nevyjímaje..a ty ve vás cítí přirozeného predátora, proto za celé evoluční období u nich vznikla plachost. Došli již k chatě, když se k němu otočila "Ty musíš...člověka považovat za nejhorší odpad ve vesmíru...viď Dee?" Objal ji a řekl s úsměvem :" Co jsem poznal tebe a borůvkový koláče..změnil se mi názor". Schovala si obličej k jeho tělu, aby neviděl ten smutný úsměv, kterému by pro změnu, zase nerozuměl on.
Po večeři vytáhla Lacey staré album s fotkami, nalila sobě i Dee víno a schoulila se k němu. Ukazovala mu spoustu fotek sebe, své rodiny a některé snímky vesele komentovala. Bylo vidět, že se Dee dobře baví a občas ji i nějakou průpovídkou poškádlil. Naoko se zlobila, ale nakonec se rozesmála. Pak náhle zvážněla....."Dee..tohle je zkrátka můj život od narození po celou dobu mého žití tady..zachycený fotografií. Lidé si dělají takové vzpomínky..aby věděli, jak rostou, jací byli..a tak. Ty třeba....", nedořekla..Náhle nevěděla opět co říci. Díval se na ni upřeně. "Nechce se ti říct..že tohle", sáhl si na své tělo, "je vypůjčené..dočasné?" Lacey se pohnula, položila mu ruce na prsa. Dee..poslouchej mě..cítím tvoji teplou kůži..vnímám tvůj tlukot srdce..přijímám tvoje doteky...Pro mě jsi..člověk..protože..jinak neumím sama sobě vysvětlit..co cítím uvnitř. Špatně se mi o tom mluví..protože jsem člověk...a jako člověka tě vnímám..neumím to jinak. My lidé zkrátka používáme svých pět smyslů..a ty když se spojí..a dají nám určitý signál..vznikne v člověku pocit. Ten se později změní v něco silnějšího a vznikne...cit. A existuje jeden lidský cit..který je úplně nejsilnější". Dee se na ni upřeně díval, pak ji pohladil a řekl " Tohle všechno vím...A-Einstein mi dal dokonalou lekci..ale ani nemusel....všechno jsi mi řekla vlastně ty.....mlčky..ale řekla". Pak vstal, došel ke svému kufříku a vytáhl nějaké papíry. Sedl si zpátka k ní a celkem vážně řekl :" Chtěl bych..aby sis mě pamatovala, takového..jakým jsem byl... Tady máš fotku..do svého alba". Vzala si ji a podívala se. Na snímku byl Dee, tak, jak ho znala, vyfocený u velkého bílého domu se širokým úsměvem na tváři. Otočila fotografii a tam bylo drobným písmem napsáno - John M. a mnoho údajů k jeho osobě, včetně jeho nejbližší rodiny. "Jak sis...?" chtěla se zeptat. "Jak jsem si vybral to tělo? Einstein ho vyhodnotil..", předběhl ji Dee. Jen kývla. Položila fotografii na stolek. Dee naprosto přesně poznal, v jakém je rozpoložení a na co v té chvíli myslí. "Lacey...zbývá mi jeden a půl dne...rozhodni se..jak ho chceš strávit. Kladením otázek, které budou čím dál bolestivější a přijímáním pro tebe zmatečných odpovědí.....nebo necháš průchod tomu..co cítíš a budeš se snažit pochopit...proč jsem tu zůstal o tři dny déle...než jsem vlastně měl". Zamlžily se jí oči náhlým přívalem emocí. Slzy potlačila, protože v její mysli byla uložena slova, že velké holky nepláčou. Věděla, že si lže..ale v tuto chvíli....a celý jeden a půl dne co jim zbýval...chtěla prožít naplno, bez otázek..bez odpovědí...pouze s ním. Třesoucíma rukama si přitáhla Dee k sobě a šeptla ta slova, která znamenala nejvíc..a možná, že nejen na Modré planetě - Zemi.
Vycítila, že přišel ten okamžik. Vzbudil ji brzy ráno zvláštní pocit. Sáhla vedle sebe, ale místo bylo prázdné. Otevřela oči. Seděl u ní, se svým odzbrojujícím úsměvem. "Lacey..poslouchej mě teď.....", říkal tiše. Mlčela a jen se dívala. "Nemluv o mně nikdy a s nikým...stejně si mě nikdo nepamatuje..všichni mají již vymazány vzpomínky. Bylo to nutné. "Tobě....to udělat..nemohu", říkal a položil jí ruce na spánky, "Vím, co to pro tebe všechno znamená...a..ani nechci..abys zapomněla". Pak ji podal obálku a dodal :"Tohle...je jen pro tebe..neměl bych..ale... Položila ji beze slov na stolek..jakoby ji nic nezajímalo. "Je v ní informace ohledně tvé bezpečnosti ...vypsaná místa, čas a důvody, kde nemáš v danou chvíli být.....až... Lacey se pohnula a řekla sotva slyšitelně :" Až nastane den zkázy lidstva..na zemi"? Kývl a dodal : "Ty informace tě na čas ochrání...můžeš dlouhodobě přežít a......", nedopověděl. Zakryla mu ústa. "Dee...Dee". Vzal její ruku do své a chvíli se na ni upřeně díval. "Je čas Lacey.....", slyšela jakoby z dálky a pak cítila jeho rty na svých. Nemohla už nic říct. Upadla do zvláštního, bezesného spánku.
Odjížděla z prázdné, uzamčené chaty a věděla, že kdykoli se sem vrátí, budou na ni čekat ty nejkrásnější vzpomínky, které v sobě skryla tak hluboko, jak jen bylo její nitro schopno.
Za pár dní seděla doma na setmělém balkoně a četla noviny. Koupila je u benzínky, kde se na ni z titulní stránky smál Dee. Upoutávací titulek zněl neuvěřitelně, ale přesto byl pravdivý - Zázrak medicíny- Neuvěřitelné JOHN M. se probudil po několikaměsíčním kómatu do plného zdraví, bez sebemenších následků. Co je vůbec nepochopitelné, že tělesná, velmi vážná zranění, která utrpěl při nehodě, spontánně zmizela a JOHN je naprosto zdráv. Z jeho záhadného uzdravení má největší radost manželka a děti...........
Dál už Lacey nemusela číst. Ještě jednou se zadívala na titulní stranu, kde smějícího Johna M. objímá mladá žena a on k sobě tiskne malého chlapce a děvčátko, které má v očích tátovu modř. Lacey se usmála, odložila noviny, schoulila se do křesla a sevřela v rukou tu obálku. Tu, kterou nikde neodložila a nosila stále při sobě...vědoma si informací, které by měly nedozírné následky, pokud by se dostaly na nejvyšší místa..do rukou, které rozhodují. Vybavila si i slova Dee, kdy jí zdůrazňoval, aby ihned po přečtení a zapamatování si, informace zničila. Opřela se v křesle dozadu a zapálila si cigaretu. Pak škrtla ještě jednou. Nerozlepená obálka hořela v jejích prstech pomalu...a zbytek dohasl v popelníku, když už nebe obléklo noční, černý šat. Dívala se vzhůru do nekonečných prostor temného vesmíru, šeptala "Nikdy nezapomenu...Dee" a usmívala se přesto, že měla oči plné slz. Protentokrát nepovažovala slzy za slabost a za příliš vzácné..