Vhled

               Pád se změnil v let. Vzpomínám si, kdy k tomu došlo, i proč jsem tehdy padala. Šířím kolem sebe rozpačitý úsměv hříšných myšlenek, které se stále rodí.
               Dá se obelhat imaginární svět? Zrcadlo, ukazující odraz virtuálního světa, používám k pravdivým pocitům. To vnější se nikdy nerozbije a spatřuji v něm realitu bez ucelení. A proč ne? Dereflexe nabyla důležitosti a stále z ní čerpám. Neuvidím nic, protože nic jiného spatřit nechci.
               Žití, pro žití jiného je opojný stav a duše letícím ptákem. Netřeba se schovávat..je tolik míst. Pocity a emoce nabírají na síle, a plní mne až po okraj. Chybí jen reálný dotyk dne, kterého se bojím, a přitom opatruji jak vzácnou perlu. Noc za nocí, stále dokola.
               Lidský, tedy i můj zánik je určen OSUDEM. Přesto mě tento nejkrutější muž vesmíru pravidelně navštěvuje a odmítá mé seznámení se svým bratrem ROZUMEM.
               Racionalita se snaží zvítězit. Smysl všeho se hlásí o slovo z minulosti, kde byl vždycky skryt. Zbývá jen naděje...jediná věc, a přesto mě i ta někdy opouští. Držím ji křečovitě, skrze lidi, svůj svět v mém prostoru plynoucího času...

Není třeba otázek a už ani odpovědí...

"Mám tě stále, stejně ráda"

               Jen ty slzy nikdy nevyschnou.....