Mýdlová rapsody-story.......

TEMPORE DUCETOR LONGO FORTASSE CITATRIX, HORRENT ADMOTAS VULNERA CRUDA MANUS /OVIDIUS/   "Po dlouhé době se jizva opět zacelí, ale čerstvá rána se děsí, když ucítí prst."

Vešla domů, zamkla a pustila kabelku s taškou z ruky hned za dveřmi. Stejně tak z ní odpadávaly jednotlivé díly oblečení, jak přicházela do místnosti. Bolelo ji celé tělo. Všechno. Cítila neuvěřitelnou únavu každého svalu, kloubu, nervu....Vyčerpání z úporných, mrazivých dnů...z dlouhé jízdy autem...a z lidí. Hlavně ta homo-sapiens-fobie posledních dnů, byla vyčerpávající. Slabě se usmála tomu samo-stvořenému názvu a dívala se jak se napouští vana.

Horká voda přijala její tělo a konečně cítila, že rozmrzá a uvolňuje se od všeho napětí. Pustila si svou oblíbenou muziku, položila se a zavřela oči. Pro úplné uvolnění organismu používala metodu sestupného počítání, kterou měla za ty dlouhá léta tak propracovanou, že stačilo pár pomalých raportů v mysli a přestávala pociťovat tělo. Odzdola, vzhůru. Začínala pravou nohou křížem a pokaždé skončila u pravé ruky. Vše probíhalo jako vždy a když podvědomě dopočítávala zmíněnou paži.... náhle se to stalo. V její mysli, která nerelaxovala..nikdy nechtěla, nebo spíše neuměla vypínat -  Záblesk slov. Retrográdní vzpomínka - jako blesk. Nečekaná, zcela živá..

"BOJUJ. BOJUJ JAKO VLK I KDYŽ TI ZBYLA JEN JEDNA RUKA. AŽ PŘIJDEŠ I O NI....TAK KOUSEJ."

Impuls myšlenky dal pokyn do paže, která stále čekala na znehybnění a relax. Roztáhla prsty a pak je pevně sevřela. Potom vzestupně obnovila pohyblivost dalších končetin a rychle se posadila. Proboha proč teď? Proč tato slova? Vždyť ani jejich obsah nesouvisí s uvolněním těla ve vaně... ale jsou spíše určitým poselstvím pro různá úskalí v životě. Takovou úvahu jí nabídla okamžitě její mysl. Prudce vydechla a omyla si obličej. Skrčila nohy, objala je pažemi a položila si bradu na kolena. Smutně se usmála. Nebyla to slova, která se připomenula, ale spíše osoba od které tento "barbarský" citát slyšela. Možná písnička, která zrovna hrála...možná uvolněné tělo v záplavě mýdlových bublin....možná vůně amyrisového šamponu...možná...Kdoví

Stále seděla. Položila si na kolena tvář a dívala se na stranu, jak mýdlové krásky tvoří ostrůvky. Oddělila jednu prstem a popostrčila ji do volného prostoru. Jakoby ožila. Sledovala jak se ihned snažila jakousi silou přitažlivosti doplout k jiné bublince a vytvořit s ní ostrůvek. Bylo to zajímavé pozorovat..jak se jednotlivec snažil zbavit samostatnosti a dosáhnout společenství jiných. Žádná z pěnových bublinek nechtěla být sama. Usmála se tomu, ale přitom ji začaly pálet oči. Možná si jen nalhávala, že je to chlorovanou vodou....

Koupel vystydla a začala pociťovat chlad na těle. Vylezla a obalila se do velkého, měkkého županu. Seděla na okraji vany a ručníkem vysoušela jen krátce vlasy. Nechtěla už na nic myslet...ale ta slova se jí stále vracela. A nejenom slova....Přehodila si kapuci a rychle opustila koupelnu. Tentokrát neudělala už ani jediný úkon na který byla zvyklá před spaním. Lehla si do postele, stáhla jen kapuci, stočila se do klubíčka a přikryla se celá do teplé pokrývky. Izolovala se před celým světem....ale ne, před těmi slovy. Znovu a znovu se jí zjevovaly v mysli. Zamýšlela se nad jejich významem a pak ji napadla myšlenka, která v ní byla již delší dobu. Ale co když někdo nepřijde o končetiny, ale o něco jiného? O něco uvnitř..o klid..o svůj životní systém...o srdce..? Jak má potom bojovat? Čím a jak se má vrátit zpět? A co když se nechce vrátit? Měla tolik otázek a dobře věděla, že jen jeden člověk by jí dal odpovědi, která by uspokojily její zvědavé, druhé JÁ. Odpovědi, které šly vždy z hloubky, byly vlastní, neovlivněné chaotickým světem...originální stejně....jako byl i on sám.Proč se vlastně ptáš...když odpověď na všechno dávno znáš? Ozvalo se uvnitř ní, náhle. Otočila tvář do polštáře a pevně zavřela víčka. Morfeus nebyl daleko......

"ČAS NEHOJÍ VŠECHNY RÁNY, PROTOŽE JEN LIDSKÉ PODVĚDOMÍ JE JEHO PÁNEM ...ČAS JE JEN VELKÝ LHÁŘ...."  /H.Z./