NĚKDO DOVEDE I LÉTAT A VŠE DÁVNO VÍ....
ZAČÍST SE ALE MEZI ŘÁDKY, MÁLOKDO UMÍ PRÝ...
Jsou písně, které nezní hlasitě na celý dům
...jen jemně přikládány jsou k horkých rtům...
Psát o nich...skoro by se člověk bál
...to proto, že osud se často mu jen smál...
Přesto mají lidé i v dešti svůj kout
...kde vnímají tóny a mohou je obejmout...
To bílí poslové pak roztahují svoje křídla
...aby sama láska se v nich chvíli vzhlídla...
Pak není člověk tak sám a není jediný
...kdo cítí dotek a má reálné vidiny...
To nepřichází obyčejné, lidské snění
...je to uvnitř..jako rauš..i ďábelské opojení...
Pak člověk zapomene a neví co se sluší
... a nabídne to nejcennější co má..svoji duši...
...........................................................
.............................................................
.............................................................
............................................................
A pak...
Přijde chvíle, kdy i andělé skládají svých perutí
...tak vnímají hudbu v tichu a bez hnutí...
Přestanou chránit člověka a ten má vinu blíž
...a za tu bolest rozhřešení něco obdržíš...
Nediv se tedy, že jsou oči i ústa někdy němé
...to šeptají o lásce a citech co nejsou odumřelé...
(Inspirace od Marceline Desbordes - Valmorové)