Innominate

Nepřijde když ho volám...ale když ho potřebuji. Neovládá mě, nenutí, nelže, nerozpláče ani nerozesměje. Nerodí se, neumírá........Nemá jméno.

Spánek opět nepřicházel. Cítila únavu v celém těle, ale mysl ještě nechtěla uzavřít dnešní den. Oči bloudily po setmělé místnosti a hledaly záchytný bod k přemýšlení. Zastavily se na maličkém, zářícím display, který ukazoval 2:08......Za její hlavou tiše končil jeden ze songů na CD, aby uvolnil místo dalšímu...jejímu nejoblíbenějšímu. Zavřela oči a snažila se o další propad do náruče Morfea. Náhle se to stalo......

Pocítila zvláštní tíhu v okolí hrudi...tóny písničky jí zněly jakoby z větší a větší dálky a pak zaslechla tichý hlas...."Počítej".... Aniž přemýšlela o přítomné situaci, její mysl začala automaticky, sestupně počítat. 10....9....cítila naprosté uvolnění těla...8...zmizel pocit fyzična - přestala pociťovat postel, jako základnu pro její tělo i pokrývku, noční pocit tepla a bezpečí,.. 7....melodie zněla z veliké dálky, až nastalo úplné ticho,...6....posadila se na lůžku v jakési beztělé agónii,...5....."Kdo jsi", slyšela svůj vlastní hlas uvnitř  hlavy,.....4....ten malý chlapec s nezapamatovatelným výrazem ve tváři se posadil vedle ní,.....3....neudržitelná vnímavost číselné kontroly - přerušení s jakýmkoli reálným vjemem....2........----

Seděl těsně u ní, mlhavě vnímala jeho černé, rozcuchané vlásky, hubené tělíčko oděné v roztrženou košilku, odhalující nátělník tak bělostné barvy, že musela přivřít před tím oslňujícím jasem oči. Měl ušpiněnou tvář a všimla si i malé jizvičky na čele....Sledovala jakoby trhaným pohledem jeho malé ručky...které něco svíraly. Byl to bonbón v ušmudlaném papírku. Nechtěla se asi na nic ptát...ale zjistila že tak činí..aniž otvírá ústa. Vnímala jeho odpovědi...ale pohybující rty, též neviděla. V mysli položila ruku na jeho paži, ale v tom okamžiku měla dotek na své ruce..nikoli jeho! Zaslechla i stále znějící číslo..3. Polekaně ucukla..Trvalo chvíli(?) než se vrátila do sedu a mlhavě vnímala toho chlapce opět vedle sebe. Nepamatovala si kolikrát v myšlence opakovala: "Tak kdo jsi a co ode mě chceš", ale začínala vnímat odpovědi (?) v jakémsi snovém vyobrazení s mlhavými vzpomínkami. 

< Zrak nefungoval tak ostře...ale přesto viděla sebe samu, jako malé děvčátko svírající rolničku na provázku s uplakanou tváří. Ta bolest, kterou tehdy zažila, když ztratila malé koťátko, byla nepopsatelná. Jediný chlupatý, mazlivý kamarád u strýce na prázdninách a ztratil se. Dětská duše umí vnímat bolest velmi intenzivně...Pak přišla ta paní. Podala jí košíček s malým kotětem a řekla : "Je tvoje...ale tu rolničku na krk jí už neuvazuj". Viděla zřetelně ten úsměv, laskavou tvář a oči, které jí vrátily pocit ztraceného, dětského štěstí. Byly tolik podobné těm, které vnímala teď vedle sebe. Vzala si to kotě a utíkala s ním domů...Dospělí se na nic neptali..je přece tolik starých žen na vesnici, tolik košíčků a tolik koťat.....

< Seděla na dlouhé chodbě, mezi řadou studentů, svírala desky s papíry a snažila se soustředit na vybrané otázky. Měla pocit, že má totálně prázdnou hlavu. Otevřely se dveře a od zkoušek vypadl další student. Zamítavě zavrtěl hlavou a  přítomným, zvědavým kamarádům ukázal palec dolů. Chodba zašuměla soustrastným sborem a nervy všech byly na nejvyšších otáčkách. Někdo otevřel okno...cítila i průvan na nohou. Podívala se na ně. Měla oko na punčoše, nepěkně se táhlo od stehna pod koleno. Pomyslela si něco ve smyslu, že tohle jí ještě chybělo a začala punčochy otáčet, aby oko mírně zamaskovala. "Kašli na to..to voko je pro štěstí", ozvalo se nad ní. Podívala se na něj. Hubený, dlouhý mladíček ve velkém obleku, který mu vůbec neslušel. Tak podobná milá, sympatická tvář, ty samé oči..a ten samý pocit klidu a štěstí, jako s Rolničkou v košíku. Když vyšla ze dveří od úspěšných zkoušek, hledala ho očima. Chtěla se podělit o radost a říci alespoň dík. Nebyl tam......Ztratil se ve velkém množství přítomných tváří. Tehdy si pomyslela, že asi nějaký student-chemik, který dělal zkoušku o pár dveří dál.

< Tři porodní sály byly v té chvíli obsazeny a jí předali na poslední volný -  čtvrtý. Lékaře, který se připravoval k porodu znala, ale pro stupňující se bolesti nevnímala co říká..neodpovídala. Při kurtování nohou jí unikl bolestivý výkřik. Špatně dýchala a měla tak sucho v ústech, že nebyla schopna říci si o vlhký ručník. Kolem byl chaos...další příjem rodičky, telefony...smích dvou klevetících sester u okna...Vnímala cinkot lžiček o šálky i vůni kávy z vedlejší sesterny, a to vše přehlušovala ohromná bolest. Něco uvnitř jí říkalo, že se musí něco stát, že intenzita bolesti, dosáhla vrcholu. Náhle jí kdosi otřel ústa vlhkým ubrouskem a sklonil se nad ní. Laskavá, stará tvář a ty samé, přívětivé oči. "Taky si maminku bolela, než ses narodila...tak pojď pomůžu ti", říkala s úsměvem starší sestřička. Cítila, že jí docela velkou silou tlačí na břicho, ale bylo znát, že zkušenným pohybem od prsou dolů,a že ví co dělá a proč. Zanedlouho se k ní sklonila a řekla : "Je to holčička a bude mít tvoje oči.."
Po týdnu se vrátila na porodní oddělení s bonboniérou a chtěla té dobré duši poděkovat. Nebyla tam. Doktor jí sdělil, že vůbec neví o koho se jedná, a pokud byla starší, mohla to být vyžádaná výpomoc z jiného resortu v době, kdy je vyčerpána kapacita porodních sálů a sester na tamějším oddělení....

< Ten den byl mimořádně náročný. Mnoho pacientů, nepříjemný pohovor s vedením, navíc další služba v nemocnici, venku zima, deštivé počasí...a doma čekalo studené, prázdné místo....Převlékala se v pokoji, když zaklepala sestra : " Mohla byste zajít ještě na osmičku k té staré paní? Chce mluvit nutně s lékařem a noční ještě nepřišel". Kývla. Ještě když vcházela do pokoje, cítila tu únavu dne, totální skepsi a nenapadala jí jediná pozitivní myšlenka do budoucna. To vše do chvíle, než se posadila k té paní. "Dobrý večer, chtěla jste s někým mluvit, potřebujete něco?" Měla strženou tvář těžkou nemocí, hůře dýchala a ve změti kanyl a různých, napojených přístrojů, působila křehce a zranitelně. Přesto měla přívětivé oči, mluvící o smíření a jí tak náhle dobře známou tvář. Sedla si k ní a uvnitř měla náhle úžasný klid...její chmurné myšlenky se začaly vzdalovat a mysl přijímala stařenčina slova. Mluvila o své dceři, kterou popsala jako milou, skromnou osůbku, po které se jí moc stýská. Ona stále seděla u té paní a poslouchala s čím dál větším zájmem a žasla..jak tak nemocná žena, dokáže myslet na nejbližšího člověka, a popsat ho tak kouzelným způsobem . Přistihla se, že se usmívá....Měla tentýž pocit štěstí a útěchy, jako v minulých případech. Nakonec jí stařenka s třesoucí rukou podala krásný růženec. "Dejte ho prosím vás mé dceři až přijde..schovávám ho pro ni". Vstala, kývla a s úsměvem jí slíbila, že dárek předá. Zkontrolovala ještě hodnoty na přístrojích a rozloučila se. V přítmí pokoje se jí zdálo, že paní je zcela vyčerpaná a oči se zakalují..nejen únavou.
Druhý den v sesterně vyndala růženínové korálky a ptala se přítomné sestry na frekvenci návštěvnosti pacientčiny dcery. Ta záporně zavrtěla hlavou a řekla : "Paní z osmičky dneska v noci exla, a co vím, nikdo sem za ní nechodil". Samotnou jí překvapilo, že zprávu přijala klidně. Otočila se od okna a řekla : "Pokud ji už odvezli, skočte mi prosím na patologii pro její papíry, myslím, že dceru určitě má". Doktor, který právě přišel a zaslechl hovor, dodal : "Zbytečné kolegyně...u té paní byla diagnostikována i roztroušená skleróza, občas mluvila nesmysly... navíc je z ústavu a opravdu nikoho nemá..jen nějaký vzdálený synovec, ale ten se tu nikdy neukázal..."
Sevřela ty růžové, pospojované krystalky v dlani a zdálo se jí, že začaly hřát....

Všechny tyto vjemy -  obrazy, pocity a emoce se jí promítly v malé chvilce, jako dokonale utkaná pavučina odsunutých vzpomínek...tak obdivuhodně uspořádané a v přesném pořadí, že se nedaly přiřadit k podvědomému snu, ani lucidnímu, tedy chtěnému snění. K čemu toto vše vlastně přiřadit? A lze mluvit vůbec o situaci, o vyjímečném stavu...myšlenkové abnormalitě v době usínání?
Otevřela oči a pohnula se na posteli. Mysl ihned zareagovala naučeným pohledem na hodiny. 2:32 jí udivilo. Jakoby už mělo být ráno...její tělo bylo naprosto uvolněné, odpočinuté a myšlení ihned schopno reagovat, jak tomu bývalo při vstávání. CD ještě tiše hrálo a jí vyvstanulo v mysli náhle číslo 2......nechtěla už jakkoli reagovat, a vlastně ani nemohla. Byla přítomna  jen holá realita. Vstala, rozsvítila lampičku a šla se napít....
Když se vracela a vypínala světlo, zavadila zrakem o malý předmět na stolku u postele. Nemohla si náhle vzpomenout, kdy tam ten bonbón v ušmudlaném papírku položila...