..."Nic neříkej"........."viď,viď"...

S velkou rozkoší poslouchají lidé toho, o němž se domnívají, že

 rozumí jejich přednostem lépe než oni sami. (Xenofón)

Telefon vyzváněl v neúprosné délce, již podruhé v tříminutovém intervalu. ---------------------------Zvedla sluchátko,"Prosím"? Ozval se naléhavý, ženský hlas, který dobře znala :"Ahooooj ........ já volám a volám a pořád nic...neruším tě? Zkoušela jsem to už včera, ale bylo asi už dlouho, nebo jsi nebyla doma...zlatíčko nezlob se, nerada bych rušila, ale je to strašně, ale strašně moc důležité..vždyť mě znáš, viď? Jinak bych tě neotravovala, ale moc tě potřebuju....nemohla bych za tebou zaběhnout?" Hlas selhal a sklouzl do mírně lítostivě hysterického tónu. "Jedná se o takovou delikátní věc a já už na to sama nestačím..je to strašný..strašný..v životě jsem nepomyslela že..",....ozvalo se plačtivé vzdechnutí a pak zvuk decentního smrkání do kapesníku. "Samozřejmě, Jano, přijď", řekla tiše. Na to se ozval další radostný monolog z druhé strany :"Ježíš ty jsi zlatíčko, a můžu hned, viď? Já vím, že je dost pozdě, asi máš práci, viď? Dlouho tě nezdržím, ale musím ti to všechno říct..protože bych zase nespala..už mám nervy tak na pochodu, že snad....."  Přerušila její slova krátkým :"To je v pořádku, Jano, přijď, budu tě čekat.

"

Do dveří vpadla s typickým živočišným temperamentem, podobném uragánu, s tragickou tváří, uslzenýma očima, krabičkou cigaret a dvěma nezbytnými kapesníky, které neustále demostrativně používala, jako součást svého problému.
"Ahoooj, zlatíčko..bože, mně je trapně, že tě takhle otravuju, ale už jsem na pokraji zhroucení, promiň mi to. Vypadáš skvěle, jak ty to jen děláš...a máš tu takový teploučko, a co ti tu tak voní..ty jsi pekla? Tipla bych to na nějaký vdolečky, viď? Bože já nemám ani na svátky uklizeno..ani nic nepeču...mám úplně nervy v kýblu..",opět slzy a kapesník.
Nabídla jí místo a ptala se: "Kávu, čaj, nebo grog?"
Sedla si za stůl, zapálila si ihned cigaretu, nadechla se a překotný hovor mohl začít : "Kafe..dej mi kafe, prosím tě...ukafuju se k smrti, ale už je mi to všechno jedno.....čeho jsem se to jenom dočkala, taková ostuda to teď bude...to všechno ten internet pitomej..já to pořád říkala, že to dětem kazí oči a dřepí u toho v jednom kuse do noci,..a ono je toho málo a ještě KAREL!!! Chápeš to vůbec? Bože, nemůžu tomu věřit...".
Položila před ní kávu a talíř s tvarohovými koláčky, usedla a zeptala se :"Karel?" V duchu si vybavila celkem sympatického muže, středního věku, který k Janě tak nějak patřil. Pozorovala ji, jak začala bezmyšlenkovitě házet kostky cukru do kávy a zuřivě míchat. Nervózně popotahovala cigeretu a vypouštěla kouř tak rychle, že jí hrozilo téměř zadušení mezi kulometným přívalem slov...."Noó jasně..KAREL to koukáš viď? Vždyť ho znáš ne? Takový tichý..viď? Nenápadný taťka s kterým je legrace, který nic nezkazí, stará se o nás....jo? To bys koukala..hajzl to je..kur---ík nic víc" ,opět srdcervoucí zaškytání a slzy. Poposedla si na židli, přistrčila jí papírové ubrousky a pokusila se :"No....". Ale Jana ihned spustila nanovo :" Představ si, že má ženskou...bože, čeho jsem se to dočkala, taková ostuda..taky bys to do něj neřekla viď? Nikdo by to neřekl, každý ho vidí úplně jinak..on je bááječnej..on je táák starostlivej...koukejte jak se stará..jo..to určitě. Děvkař to je..milá zlatá..ten se po těch letech vybarvil! To koukáš jak to všechno vím...viď?" Upila z hrnečku trošku kávy a znovu chtěla reagovat :"Ano, ale...".Opět jí přerušil nebývalý příval slov s plačtivým podtónem :" To všechno ten počítač zasr...j, co máme ten internet, sedí u toho v jednom kuse, jak má trošku času...co bys tomu řekla, že i v noci u toho dřepí! A víš proč? " Zabodla do ní vítězoslavný pohled plný vševědoucnosti a pokračovala :" Protože tam honí ženský!!! To koukáš viď?" ...."Počkej, ale...", větu opět nedořekla, Jana bleskurychle navázala :" Nic neříkej..nesnaž se mi to vymlouvat..vím svoje. Nejsem blbá, a tak jsem trochu pátrala..to koukáš viď? "To ano...", stačila jen říct."Víš ,že já těm počítačovým krámům vůbec nerozumím, na děti jsem se obrátit nemohla...bože taková ostuda..., tak jsem řekla Majce, aby přišla a zjistila co se dá", zapálila si už druhou cigaretu a nervozitou se jí třásly ruce, čím dál víc. "Ta to našla! Jasný důkaz! Podle nějakých názvů co zůstavají někde uložený k vyhledávání..nebo co. Prošla všechny stránky, který byly na počítači navštívený, a co bys řekla? Nic neříkej...seznamovací stránky to byly!! "No...". "Počkej to není všechno..budeš koukat! Na tý jedný stránce našla přes nějaký okýnko, co se přihlašuje, jeho uložený jméno", vítězně praštila do stolu a pak se znovu rozlítostnila :"Majka našla jeho účet, nebo jak se tomu říká..co bys tomu řekla, má tam svoje fotky! Ale jaký fotky, posr--a by ses smíchy! Pět let starý fotky z dovolený, kde jsem byli u moře a z legrace tam pózoval naší malý, když zkoušela fotit. Taková ta donchuánská ,kde má zatažený břicho a kouká tam jak mlsnej přežranej kocour. Počkej..a to není všechno! Taky tam má nějakou novou, co vůbec neznám! To by mě zajímalo, kdo ho fotil! To si zjistím! To mi vysvětlí tohle!!" Začala klepat na stůl s takovou vervou, že tvarohové koláčky vylekaně nadskakovaly na míse. Poposedla na židli a ztratila sílu vstoupit do Janiných úvah. Hlasitý monolog pokračoval stále v dramatickém ovzduší :"Co myslíš že tam má napsáno? Nic neříkej, to bys neuhádla...rozvedený a bezdětný tam má!! Ten hajzl....a těch lží co tam má napsaných, to bys musela vidět. Bože ..jako kdybych koukala na cizího člověka, a ne na chlapa s kterým léta vychovávám děti." Pláč nabral na obrátkách, a tentokrát to byly slzy opravdové bolesti. Položila ruku na její třesoucí dlaň a tiše začala: "Jano podívej...", dál se nedostala. "Nic neříkej, já vím co mi chceš říct, ale tak vůbec není. Ty pořád pro každýho hledáš nějaký omluvy, pořád vše chápeš, pořád jsi nad věcí...protože ty takovýhle starosti nemáš! Tak je to! Každýmu se to mluví, ale co já? Obětovala jsem mu všechno..jen děti a rodina..co z toho teď mám? Nic neříkej, vůbec ho neznáš a já ho přestanu znát taky, protože to s ním skoncuju!" ..."Jano počkej....". Slzy se změnily na nebezpečné, pomstychtivé krystalky v jejích očích. "Samý odbarvený coury s výstřihama tam má! A Majka dokonce našla, že té jedné posílá nějaké vzkazy, obrázky ze srdíčkama a podobný nechutnosti. To koukáš na KARLA, viď? To bys neřekla, viď?  Zapálila si další cigaretu, i přesto, že předchozí dosud dohasínala v popelníku. Chtěla té chvíle využít, nadechla se : "Já myslím....". Jana se zakuckala přívalem kouře a jela dál :" Nic neříkej, stejně to nemá cenu, důkazy jsou jasný...a jsem jen za blbce...bože taková ostuda..celý město to už možná ví, jen já se to dozvím poslední", hlas jakoby pomalu slábl, ale bylo to jen klamné zdání. Hrdost a zraněná ženská pýcha, bojovala dál. "Hele ale já nejsem blbá, jak si on myslí..proč myslíš že jsem na to přišla? Začal bejt jinej..jinak se oblíká, jinak se chová. Začal si hrát na mladýho frajera, hajzl jeden. Klukovi sebral i bundu a bejsbolku a holce dovolí naprosto všechno. Musela bys to vidět! Nic neříkej..a víš co ti ještě povím? Koupil mi zájezd na tři dny, do termálních lázní, do Maďarska..víš jak se tam teď hodně jezdí, ne? ...Kývla...."Si to představ! On a koupí mi najednou zájezd..proč asi, viď? A to jsem ti ještě neřekla...stokrát za den ho vidím u telefonu jak píše esemesky a přiblble se usmívá..no co mi na to řekneš?" Nadechla se :" No, Jano...", v tom zazvonil její mobil. Popadla ho energicky do ruky a vedla krátký, rázný hovor se svou dcerou, pak začala házet cigarety, posmrkané kapesníky do kabelky a rozzlobeně spustila :"Vidíš chvíli klidu nemám, volala holka, že není zatopeno, nic k večeři a kde prý všichni jsme...vidíš to, zase není doma a těch hodin co už je..to zas bude tvrdit, že měli v práci honičku..pcheee..honičku jo? " Posměšně sykla a spěšně se oblékala do bundy. "Ale já mu to teď ukážu..to bude koukat, co ve mně ještě je" , slyšela její slova na cestě ke dveřím. Když se obula a upravila, dostal její hlas náhle odstín únavy a rezignace: "Nezlob se zlatíčko, že jsem tě vyrušila, fakt se omlouvám, ale s tebou si člověk vždycky tak pěkně popovídá...to víš..s Majkou nemůžu...někdy mi připadá, že se všemu jen přiblble hihňá...i když s tím počítačem mi fakt pomohla..to jó". Podala jí pytlík, do kterého nandala koláčky :"To je v pořádku..vezmi ty koláče dětem". Hlučně se vysmrkala :"Tak papááá zlatí.. zase někdy", zamávala jí sladkým sáčkem a hlučně za sebou zabouchla dveře.

V místnosti nastalo ticho...kterého si začala náhle vážit........

Muži budou vždy tím, co z nich udělají ženy. (J.J. Rousseau)