Seděly naproti sobě, mezi nimi byl stůl a rozzářený notebook, který svítil do setmělé, noční místnosti. Vzácný okamžik evokované siesty doplňovala kvalitní, hlasitá hudba....
Projela si prsty rozcuchané vlasy, upila z malé skleničky, popotáhla z leeway skera a nechala rozkošnicky působit stimulační látky se zakloněnou hlavou, dokud nepocítila potřebu nádechu - vzduchu....Pak se předklonila ke zdroji hudby, zahalila se do oblaku vypuštěného dýmu, vytáhla prsty žvýkačku z úst a nalepila ji na roh sklápěcího monitoru...zasmála se a řekla:
"Jak se ti líbí tahle muzika?"
Celkově decentně upravený host kývl, chladně se usmál a odpověděl :
" Líbí, pochopitelně, je to jedna z mála věcí, na které se mi dvě shodneme. Mimochodem, chceš mě udusit? Je tu strašný vzduch.... jako v doupěti afgánské narkomafie."
"Kaboooooom...no, nepovídej?" ........ smích...
"Kombinaci alkoholu, trávy a žvýkačky považuji za výstřelek tvého spontánního, momentálně narušeného chování. Proč si mě vůbec volala?"
"Nevolala jsem tě..vždycky se připlížíš sama. A potom - Achtung! Achtung! Hulení trávy způsobuje paranoidní schizofrenii". ........neskrývaný smích....
Naklonila se k ní a tiše zašeptala:
"Ale volala, podvědomě si mě chtěla slyšet. A nejsem schizoidní návštěvník, to dobře víš...ale kouřit bys to neměla..zvláště ne ty."
"Jo..tak jo..máš pravdu..asi jo" ....opět hluboký nádech dýmu, který znovu a znovu kouzlil úsměv a hluboké uspokojení na její tváři.
"Podívej se na sebe..na ty bezvýrazné oči, bledou tvář, rozcuchaný vlasy..únava..únava..zestárla jsi, víš to?"
"Když nastavím zrcadlo tobě..uvidíš to samé..ale zabalené do precizního pozlátka" ......vyfoukla jí kouř přímo do obličeje.
"Já si ale umím přirozený proces stárnutí vysvětlit, prvé vrásky vítám jako posla moudrosti a chovám se vždy přiměřeně ke svému věku i k dané situaci" ,.....chladný úsměv.
"Mně to taky nevadí" .......snažila se...
"Ale vadí, nelži si" ....
"Tak dobře..možná trochu jo...ale ne tak úplně... kvůli sobě. Tak snad jsem žena, ne? Mám v sobě kousek té ješitnosti, to je snad normální, ne sakra? Chtěla jsem ještě...."
-------?------?-------?-------?-------?
"Co jsi chtěla? Chtěla jsi se mnou mluvit o přátelství, protože definici nejsi schopna pochopit? A stále se v tom motáš a komolíš zavedené termíny? Nebo dokonce o lásce, která se dá zaměnit u nepozorného člověka s jinými city? Pokud někoho milujeme, musíme přijímat lásku i od něho. Ale když ji ten druhý necítí, tak jsme na ten velký cit sami. A co uděláme? No tak, vzpomeň si, vždyť jsi tohle sama lidi učila. Začneme cítit tu lásku i za toho druhého. Udržujeme se v jakémsi euforizujícím stádiu. Otázkou je, jak dlouho ten dvojitý příval endorfinových maxihodnot udržíme, že? Víš dobře, že dlouho ne....Kdy už pochopíš, že správné odpovědi znáš, stejně jako já, ale nechceš mě pustit k tomu, abys je pochopila v počáteční fázi...... abys jinak jednala...
Dopila skleničku, přivřela oči a rošťácky se zasmála. Pak kývla a řekla :
To jsi učila lidi ty....já jen němě přihlížela a myslela si své. Pustila si mě někdy ke slovu? "Jo jasně že jo..ale vyjímečně. A to jsem zase lidi já učila a vždy sem byla přesvědčena o tom...že někteří lidičky city projevit neumí, i když je cítí uvnitř. Dokonce si myslí, že jsou bez emocí. A taky dovol, abych vzpomenula známého velikána - "City se projevují o to méně, čím jsou hlubší". To tvrdil Balzac a mnoho jiných.....tak nechápu, proč si vůbec o tomhle začala...a vůbec "SHUT UP"..a běž už..."
"Neměla si mě volat, věděla jsi, že budu jen upřímná. A to i za cenu, že tě zraním."
"Mám ráda upřímnost, stejně jako ty, ale kde je tvá loajalita? Sakra...měla bys stát při mně, a ne mě duševně bičovat." ....opět hluboký nádech byliny z Morfeovy říše uvolnění.
"Loajalita? Nepřeháněj. Jsem na tebe až příliš hodná a mám nekonečnou trpělivost. Kdybys mě jen nechala v popředí, naslouchala jsi co říkám... mělas a máš tolik šancí ...mohla jsi teď........"
"Co? Být šťastná? Žít jako tisíce, milióny lidí? Vařit teplé večeře, mít komu nosit snídani do postele? Chtít být vlivem samoty s někým tak moc, abych za nějaký čas zjistila, že vyhledávám tu počáteční, ztracenou samotu jako slepec bílou hůl? Abych čím dál víc zapadala do průměrného lidského myšlení a chování? Dost lidí jsem v životě tahala právě z tohoto. A světe div se..představ si, způsobili si to sami. O tomhle mě nepoučuj..to snad nemám zapotřebí, sakra. Co tě tak žere? Můj singl stav? Životu není třeba hledět přímo do tváře, stačí ho jen cítit...to řekl Remarque, ne?"
"Kdo ví proč je na světě, snese každý způsob života...to zase řekl N. Friedrich....
Zhluboka se napila palčivého moku a zapíchla do ní oči :
"Doufající srdce nepodlehne ani tomu, co mu říká vnitřní hlas...taky N. Friedrich".
"Každý si sám určuje svůj osud, ale i sám si za to platí...Euripidés"
"Co osud nedal, nemůže ani vzít...Seneca
"Jen silný donutí osud, slabého donutí osud sám...Konfucius"
Nastalo ticho....citátový souboj obě unavil, ale přeci jen nebylo všechno řečeno....návštěvník si své eso schovával v rukávu :
"Milujeme ty, kteří nás odmítají a odmítáme ty, kteří nás milují...Seneca"
Dívala se do stolu :
"Vždy si byla tvrdě realistická, a ta schopnější z nás dvou, přizpůsobit se životu...ale moje sny a naději mi nikdy..nikdy nevezmeš..to dobře víš".
"Nemůžu ti je brát..vzala bych je i sobě. Jen si myslím, že sny jsou pro pošetilce jako jsi ty a naděje je pro slabochy..ti silní na ni nespoléhají. Proč se na mě teď nedíváš? Abych neviděla tvoje slzy? Já je mám v očích přeci taky..a neskrývám je".
Běž pryč..běž už prosím pryč"......
Host se zvedl, chvíli váhal, ale pak si neodpustil poslední citaci, kterou se jí chtěl dostat na samotné dno srdce :
"Když ze svého života vytrhnete někoho, kdo pro vás hodně znamenal, jste to vy, kdo prohrál...A. Haas ."
Přistoupila těsně k ní a na rozloučenou smutně řekla :
" Nechci abys prohrála...bojuj.. jsi hodně silná..možná už silnější než já....".
Objala jí ................a odešla zpět
.................................................do jejího nitra.
___________________________________________________