Prostor, čas
Měla jsem možnost nahlédnout do velmi zajímavé knihy, která je zaměřena jako základ k experimentální psychologii. Nebylo by to ovšem tak poutavé čtení, kdyby kniha nepocházela z roku 1925 a nebyla od tak význačného autora. Kniha vyšla od té doby několikrát, naposledy v roce 1949, ale poté byla na dlouhá desetiletí tiskem zakázána. Autor však až do své smrti (*1967) na díle neustále pracoval, rozšiřoval ho o své nové, experimentální, psychologické poznatky a ucelené dílo, které se zachovalo jen v pár výtiscích odkázal pouze vyvoleným, kteří unikátní spisy nalezli (jakousi prozřetelností -pozn.autora), a zachovali k pozdějšímu studiu.
Snad nejvíce mě zaujala část, kde se autor věnuje :
Prahmota - ganglie a neuvěřitelná schopnost buňky
Poznání duše, činnost mozkových esplan
Mozkový magnetismus v době frenohypnotismu
Izolace self a dematerializace protosplany v podvědomí
Prostor, čas
Z poslední části uvádím pár pozoruhodných postřehů. Zdá se, jakoby autor předběhl dobu a již tehdy dával zcela pochopitelné odpovědi na otázky, které teprve dnes zjišťují vědci složitými přístroji a moderní psychologové obalují autorova jednoduchá slova do nových neologismů, které sice vypadají učeně, ale to, že jejich obsah byl již dávno prezentován mnohem prostším způsobem, výše (ne)jmenovaným autorem...jim jaksi uniká....
Předměty nemohou být bez prostoru...ten jimi vlastně vzniká, takže bez těles, není reálný prostor a bez jejich pohybu, neexistuje čas. Prostoru přitom nelze přiznat reálnost, jen toliko jako myšlenému pojmu.
Prostor s časem nejsou hmotnou veličinou, existující v něčem, co je mimo něj....
Zaujala mě autorovo definice - Prostor je vnější povahy a čas povahy vnitřní (niterní vjem). Kdybych se měla zamyslet do jádra autorovy definace a uvést příklad, napadlo mě....Malíř, který chce namalovat obraz, tak nejprve pracuje ve svých myšlenkách, a to je tedy bez času i prostoru....Tedy čas a prostor tvořily jen formu a vznikly jako část tohoto děje..Nikoliv tedy reálný čas, který jsme schopni chápat svými smysly a v kterém vlastně vznikl již malířův obraz...
Naše myšlenky jsou připoutány k prostoru i času, protože duševní dění není schopno vnímat vnější hmotné předměty bez prostoru a právě tak tedy nemůže člověk porozumět svým vjemům bez času. Jako čas je nulovým bodem mezi představou a vjemem, je prostor nulovou mezerou mezi vnějšími předměty.
Mnozí se domnívají, že prostor a čas jsou omezeny. Vskutku bláhová představa, způsobena právě lidskými smysly, protože jako je ve věčnosti (Autorova definice slova VĚČNOST zabírá se spisech mnoho listů), čas neomezený a nekonečný, stejně tak je to i s prostorem.
Dále se autor zabývá astrofyzikálním prostorem, který existuje tam, kde je přítomna prahmota, tedy vesmírná tělesa neuchopitelná lidskou myslí. Kdyby tato tělesa zanikla společně s prahmotou, stal by se teprve prostor bezobsažným pojmem. Tedy pojem prostor má smysl jen tehdy, když se spojí s předmětem určitého rozměru, nebo s dějem, který právě v prostoru probíhá. Jenom tam, kde nějaký předmět působí a vyzařují z něho síly, nachází se prostor. Proto se různé hmotné mlhoviny v astrálních rovinách mohou od nás vzdalovat nesmírnou rychlostí do nekonečných dálek, a přesto existuje prostor věčnosti. Ale nemůže se tak dít donekonečna. I když se hmota v prostoru rozpíná v nekonečném čase, je proces vázán zákonem síly vzájemné přitažlivosti. Takže proces rozpínání a smršťování je stále opakující se. (Autor ho nazval- dýchání hmoty v prostoru)
Čas je věčně plynoucí proud. STVOŘENÍM se stává vše konečné. Protonace a prahmota jsou konečné, protože byly jednou stvořeny. A protože čas a prostor jsou na hmotě závislé, jsou rovněž konečné (zde šel autor do smělých myšlenek, v kterých jsem se začala ztrácet...) Teorie relativity a vědecký pokus s lomením světelného paprsku potvrdily, že vesmír je konečný, ale protože je v prostoru omezen a zakřiven v sám sebe, mluví se o nekonečnosti. Proto čas na naší planetě nemá vlastní bytí, ale je naším pouhým výmyslem, protože ho odvozujeme od pohybujících se částic kolem sebe. Je to abstraktní a pro nás životně důležitý pojem. Je tolik časů, kolik je hvězdných těles v nekonečném prostoru vesmírného univerza. Každý čas je vlastní a určen místem a žádný z nich nemá přednost před ničím. Proto je pro čas možné zvolit jakékoli měřítko, aniž jsme vázáni na čas v našem vnímání. Při stejné délce života, můžeme žít každý jiným časem (přiznám se, tady jsem se hluboce zamyslela a i když jsem dala myšlenku do konceptu s mnoha faktory lidského bytí....zřejmě jsem autorovo definici nevstřebala - nepochopila). Čas fyziologický a biologický je odlišný od stále stejně plynoucího času astronomického a vedle času fyzikálního, který se měří hodinami a jinými časovými jednotkami, je pro nás nejdůležitější právě čas fyziologický, který závisí na růstových stavech organizmu. Organizmus znamená pohyb a ten je přítomen jak už víme v prostoru. Pojem času je spojen s plynoucím časem, tedy minulost, přítomnost a budoucnost. Není však spojen se stojícím časem, tedy bodem smrti pro organizmus. Po smrti je tedy jediná přítomnost, forma skutečného bytí v trvalém TEĎ, a prostor je pak vyplněn vše prostupující neměnnou látkou věčného trvání, která má nejpřednější vlastnosti. (Zamýšlí zde autor nesmrtelnost lidské duše a připouští tím pouhou obnovu hmotných částic .....tedy lidského těla?)
Existuje tedy inteligentní oživená síla v které je vše v neustálém pohybu. Proto může duše subjektu do minulého času na určité místo a dobu spatřit neviditelné předměty a děje, které se v okamžiku vynoří, jakoby byly dopraveny z neznáma. Poznání tajemství bytí se z duchovní stránky stává jasným a odkrytým - tedy minulost, přítomnost i budoucnost je vlastně trvající současností....(????) Tedy události lidstva můžeme už nyní zjistit a zkontrolovat subjektem ve 4. stupni hypnózy (reinkarnační posun mysli). Do času a prostoru stavíme svědectví svého života. Proto chápeme prostor a čas jako objektivní skutečnost a ne jako subjektivní výplody a představy jednotlivce.
Příroda umisťuje své předměty v prostoru a čase a rovněž tak naše myšlenky a činy se v ní zhmotňují, takže jsou v časoprostoru spolehlivě zaznamenány. Tedy subjekt v tranzu můžeme zavést do jakéhokoliv prostoru časově zpět, a tím odkrýt věci minulé. Tyto záznamy jsou nezničitelné, takže v dalším lidském bytí mohou být s jedincem konfrontovány. (Přiznávám, že takový závěr jsem nečekala)
_______________________________________________________________________
...............Někdy člověka napadají zvláštní myšlenky. Třeba právě teď, kdy sedíme, píšeme, čteme a přemýšlíme...Kde se vlastně nacházíme? A v jakém čase a prostoru je vlastně naše pravé vnitřní JÁ? Jsou myšlenky, které teď máme opravdu ryze naším Self? Proč právě myslíme na danou věc? Chceme-li být právě teď (čas) úplně jinde (prostor) s určitým objektem (protoplazmatický život v každé buňce), nejsme už tam se svojí pravou podstatou, zatímco hmotná část zaostává na stejném místě?......A proč tedy.......................................? Nikdy nekončící sled otázek......
Poděkování patří i filozofovi PhDr. M. Skácelovi, který spis opatřil odborným posudkem v závěru publikace. Snad se ještě někdy dočkáme uceleného knižního reprintu tohoto skvostného díla. Bylo by mi ctí, mít tuto perlu o lidské duši ve své knihovně.