Žánr této oblíbené hry, nejen mezi dětmi, ale v pokročilých verzích i pro dospělé, má jasný titul - SIMULAČNÍ ŽIVOT ČLOVĚKA. Dovolila bych si z velké části nesouhlasit....Do jaké míry jde o simulaci a z jakého celku se už jedná o projekci našich (mnohdy skrytých), myšlenek a přáních, které projikujeme do malých postaviček a jejich životů v jiném čase..v jiném prostoru, který my vnímáme svými pěti smysly, jako smyšlený..abstraktní..virtuální svět?
Vyberete si postavu a začnete...dáte jí identitu..jméno. Pak určíte její fyzický vzhled...oči, vlasy, ústa, postavu. Oblečete ji, vyberete lokalitu, v které se bude pohybovat. Dostane "život"...který si podle vás zaslouží, tedy i partnera, dále vámi vybrané známé, kamarády a další Simsy, které určíte opět právě vy. Nového Sima zasadíte do příběhu (dnes již dlouhá řada verzí, dotýkající se téměř všech oblastí života), a příběh může začít.........
Toto je běžná praxe téměř všech uživatelů (hráčů) Sims. Viděla jsem několik story Simíků od lidí, které znám a dost příběhů od lidí, které neznám (Youtube, Screenshoty. com, Sims-on-line, apod), ale nemyslím, že by byl znát markantní rozdíl. Ano, skutečně drtivá většina hráčů vybere Sima, dle své vizáže, svého oblíbeného oblečení a předá mu i vžité charakterové vlastnosti (dá-li se to tak nazvat). Jako partnera se všemi fyzickými i vnitřními znaky, zvolí pochopitelně, svůj vzor, nebo ideál, který má v reálném životě. Hra s příběhem, kterou pak započne je defakto už jemu dobře známý, vlastní život. Aniž si to hráč uvědomuje, stvořil sebe samého v jiném světě, kde je možné i to, co si ve svém reálném, nemůže dovolit. I proto je svět Sims tolik kouzelný, nádherný, lákavý a je neustále proč se vracet.
Ano, existují i tací hráči, kteří občas zaimprovizují, ponechají Simům více volnosti, a nebo stvoří neobyčejný příběh, mimo rámec svých myšlenkových kreací. Jsou to příběhy půvabné a já dva takové předkládám ke shlédnutí. Angels and Demons (s vampýrským podtextem) a Dance of death (zajímavě zpracované). Autorům (autorkám), bych i tímto poděkovala za milou ukázku, včetně vkusně vybraného hudebního doprovodu....
Každý, kdo hraje tuto hru, má vytvořený svůj příběh...děj v kterém cosi vyjadřuje a s kterým je za nějaký čas prolnut nejen vědomím, ale z určitého úhlu pohledu i podvědomou částí mysli.
I já mám takový příběh. Netvořila jsem ho však obvyklým způsobem, ale pokusila jsem se o zcela opačný ráz, tedy retrográdní prolnutí již personifikovaného objektu s vlastním self při spodní hranici koncentrovaných psychických priorit člověka s Hoor-Paar-Kraat (negativní vliv z nevědomí) ve změněném stavu mysli. Zní to možná složitě, ale v tomto případě i o složitější praxi skutečně jde. Když bych vynechala psaní o nutné askezi, týkající se hmotných (fyzických) potřeb a zvýšený příjem určitého stimulantu na rostlinné bázi, shrnula bych tento experiment jako mírné posunutí mysli, mimo obvyklou realitu, bez zapojení pěti smyslů a potlačení základních pudů, hlavně emocí jako je strach, lítost a nadšení až eskalační pocit radosti. Jednalo se tedy o důmyslnou aktivací odlišného, senzorického impulsu, implantovaného z jiné roviny bytí, který dokáže vstřebat pouze naše podvědomí...a to v surovém, úplně nezkresleném stavu (obrazu). Výsledek je naprosto fascinující. Poté, ale - vrátit se zpět....do reality našich denních, myšlenkových pochodů...tedy do běžného života, je téměř nadlidský výkon. Ano..to opravdu je.
Svého Sima, jsem tedy tvořila tři dny a pět nocí.....postupně...když z vás po kouskách odpadává vše základní..pocitové.."to veledůležité"...a vše bez čeho si normální bytí neumíte představit, natož aby jste se v té holé rovině skutečně octnuli....A na konci, dá-li se to tak nazvat...já bych spíše použila slovní spojení - stav mezi životem a čímsi neidentifikovatelným (možná Thanatos - pud smrti), vstřebáte extatický výsledek. Svého Simíka popisovat nebudu, pozbývá to smyslu, a to nejen z důvodu myšlenkové nepochopitelnosti druhé strany, ale některé skutečnosti, včetně emocí v druhé rovině popisovat nelze, musí se skutečně "JEN" zažít. Pár slovy, bych svého nového kamaráda popsala jako - nádhernou, ničím nám lidem známým, nezatíženou bytůstku.
Kdyby jen autoři veškerých virtuálních her tušili, jaký svět vlastně tvoří, z jaké roviny pochází jejich prvotní myšlenka a jak opravdoví jsou ti, co v nich figurují...nikdy by se neopovážili nazvat své dílo - "HROU, pro zábavu tvora, jménem člověk."
Poděkování za spolupráci, uvedení do středního stupně kontemplace a ojedinělé transformace své spodní psýchy, patří i mému příteli J.