Otevřela tu starožitnou skříň a chtěla sáhnout vlevo pro tlustý spis......V tom ji sjel zrak do nejzazšího koutu a uviděla ji......Chvíli se na ní jen dívala a pak se jí chtěla prsty dotknout. "Je to vlevo sakra..nemůžeš to najít nebo co zas?" ozvalo se netrpělivě za ní. Lekla se a stáhla ruku rychle zpět. Stál za ní a pak sáhl pro určený spis sám. Všiml si jejího pohledu...podíval se na ni a pak na předmět, který ji zaujal. "Takže..sis jí všimla? Málo komu stojí za pohled...spíš je to naopak...ona si najde člověka sama....."To je.........", chtěla říci. Vyndal ji z ponurého místa a dodal: "Jo...laterna magika osobně. Na světle ji připadala ještě zajímavější. "Můžu?" zeptala se a natáhla k ní ruce. "Jistě..na", podal jí lucernu a usmíval se. Byla mnohem lehčí, než vypadala díky svým propracovaným mohutnějším tvarům a podivným záhybům, kterým vzhledem k zvláštní asymetrii lucerny nerozuměla. Ale zdálo se, že přesto všechno byl dodržen původní kruhovitý tvar v dolní části laterny. Nejzajímavější a taky nejkrásnější na celém artefaktu jí přišly kameny a nerosty vsazené v jí dobře známém pořadí planetárních barev, před totožně zabarvenými broušenými skly. Jednoho kamene se dotkla....."Jsou to běžné nerosty, kterých seženeš v každém krámu mraky...nic extra..jsou jen doplňkem laterny. Cenný je akorát ten obsidián, mnou vložený. Dostal jsem ho od strýce, jako pětiletý kluk a má zvláštní energetickou dráhu, která se nabíjí jen v noci. Nahradil jsem jím v laterně původně černě zbarvený Turmalín. Nejstarší a nejcennější na lucerně jsou ta barevná skla. Čtyři jsou původní z Benátek...stáří neuvěřitelný..a jen dvě jsou nahrazeny novějšími. Ale ten precizní výbrus do požadovaných lomů je dokonalá práce. Chtěl bych znát mistra, co to dělal...ale bohužel.....
Otáčela lucernou a stále si ji prohlížela...snažila se vnímat i celkem maličké detaily a najít souvislosti.....nevěděla proč..ale byla to jakási fascinace z jiné roviny myšlenek, která ji k laterně přitahovala.
Začal se smát. "Držíš ji jako lodní kompas a tváříš se u toho, jako Aladin, co má jedno hladový přání". Podívala se na něj..."No...držím ji v ruce prvně v životě a přání nemám, to ne..přemýšlím, jestli v ní zase není nějaký ten tvůj......" nenechal ji domluvit a doplnil místo ní : "Spirit? Ne, není...familár by se v ní utloukl..tohle není místo, kde by mohl být vázán. To tě tenkrát můj osobní elementál tak vyděsil?" Kývla :"Téměř k smrti..měl jsi mě na něj upozornit...". Vzal lucernu z jejích rukou a otevřel horní část pyramidového tvaru. "Tohle je laterna, která neplní přání...ale vypráví ti příběh, pokud se umíš zeptat a ptáš se s čistým, nezištným úmyslem. Zní to pohádkově, ale je to tak. Sám jsem ji použil jen třikrát. Jen jednou mi odpovídala...a ve dvou případech mi dala najevo, že jsem sobecký hajzl a mlčela jak faraónova hrobka". Podívala se dovnitř a udiveně se nadechla.....na dně stál výstupek v podobě malé, lidské ruky a v dlani byl otvor, kde stála napůl vyhořelá svíce. Mezi palcem a malíčkem byla pod rukou pružina, zakončená maličkou páčkou. Vše se zdálo být zhotoveno ze slitiny o mnoho odstínů světlejších, než celá lampa. "Takže....stačí jen zapálit svíčku...spustit to setrvační zařízení, zeptat se a čekat?" zeptala se. Kývl....."Jo..ale zapomněla jsi na to hlavní. Nejdůležitější je tvoje hlava..mysl..umění přenést myšlenku do daného subjektu..um tvých skutečných, mentálních schopností a nezkreslená vnitřní síla, kterou disponuješ....Nezáleží až tak na věci, do které ji přeneseš..je to stále jen věc, kus hmoty zkrátka, kterou buďto umíš oživit a přinutit ji dát odpověď..nebo ne. Je to jednoduché.....princezno. I tahle lucerna se stává magika laternou jen umíš-li ovládat především sama sebe a jsi-li dostatečně silná. V rukách nezasvěceného, povrchního a věčně podřimujícího občana, je tahle věcička jen kouskem, na kterém obdivuje lesklé kamínky a vzhledem k její sešlosti a stáří ho ihned napadne..kolik zlatých by asi za tenhle starožitný krám dostal."
Den se chýlil ke konci a oni stále seděli u velkého stolu a pracovali. Jí však celou dobu, mezi tvůrčími nápady probleskovala myšlenka na laternu, stojící na malém stolku opodál. Přistihla se, že se na ní co chvíli dívá. Občas jí holou realitu připomněl úlek..kdy proti sedící kolega praštil do stolu a se slovy : "Ku**a já jsem dement a srač**vatí mi mozek", začal zuřivě škrtat, co delší dobu usilovně psal....
Usmívala se jeho úletům, patřily k němu. Nakonec impulsivnost chápala víc, jak kdo jiný........
Za nějakou dobu položil tužku, odsunul notebook a unaveně si sáhl na oči..."Dneska končíme..jsem slepej..prázdnej...hladovej...a dal bych si kafe". Usmála se, odložila slovníky a popsané archy : "Chceš uvařit turka?" Zavrtěl hlavou...."Jdu si uvařit kafe sám..tohle snad svedu ne? Ty zatím běž ukojit svou zvědavost, nebo dneska neusneš...", říkal a kývl směrem k lucerně. Podívala se na něj, ani ne překvapeně : "Věděl jsi, že to chci zkusit...viď?" Vstal a protáhl se : "Celou tu dobu co tu sedíš a překládáš...". Pak šel ke dveřím, zhasl a aniž se na ní podíval řekl : "Lepší je na to přítmí, nebo tma. Ve dveřích se ještě otočil : "Nezapomeň...že ta energie v ní je opravdu funkční a laterna je stále nabitá". A se slovy : " Jo...a ještě....ptej se uvážlivě a jen na toho, o kom pravdu umíš přijmout beze zbytku....protože..zvědavost zabila i kočku", za sebou zavřel dveře.
Seděla v přívětivé tmě pokoje a držela starobylou magiku laternu v rukách, pohladila ji a dotýkala se nejprve barevných skel a poté před nimi uložených krystalů....Rozžala svíci uprostřed, soustředila mentální bod mysli jedním...jediným směrem, nadechla se a zašeptala : " Vyprávěj...o životě jež je věčný...co znovu a znovu začíná...co nikdy nekončí....co s lidmi se prolíná. Spustila posuvné zařízení a položila laternu na stolek. Téměř nedýchala...
Jantarová žluť ozářila její tvář prvým, nebývale širokým paprskem mocného Slunce, který značí zdraví a tělesnou zdatnost.. Zahřál její srdce i duši a slyšela šeptat své pusté nitro..."Nechť tě nadále provází v takové síle příteli"...
Druhé světélko Merkuria vydalo silné modré záblesky z Lapis lazuli – vyprávějící o moudrosti a výřečnosti ducha...Ten azur podobný čísi očím, obarvil stěny nádhernými obrazci a vykouzlil úsměv a nejednu vzpomínku v mysli...
Měsíční, překrásný silver-lila odstín přivřel její oči – Tolik skrytých a tajemných schopností v jediné bytosti. Ametystový třpyt hypnotického Měsíce na chvíli ochromil celé tělo....V tom pocítila dotek na čele...mystický závan z daleka...
Čtvrté svědectví Jupiterovo krystalu štěstěny, roztančilo akvamarínové paprsky motýlků po stěnách, kteří co chvíli měnily barvy, jako tato mocná planeta bohyně Fortuny. Vypadaly rozpustile a nepolapitelně. I tak se snažila nějakého chytit.... ale pro ni byly příliš vysoko.....
Svíce naplno ozářila rubínový klenot Marsův..který naplnil lampu i okolí věčným bojem a rudou krví dávných obětí...místnost se změnila v ohnivé peklo. Svíce nyní vydávala největší žár. Zaklonila hlavu a nechala vášeň napospas zrychlenému tepu srdce...
Poté místnost ztemněla vládcem, života a smrti, klenotem obsidiánové černě, temného Saturna. Svíce hořela nebývale silným, rovným plamenem....Ne, nebyl to strach, co cítila..ale známý pocit, který milovala...byla to fascinace ohně..temna...a jeho bolesti, kterou po věky skrýval před celým světem....
Posledním v kruhu byl průsvitný křišťál, ozářený vybrušovaným bílým sklem s růženínovými krystalky, jako posel mocné planety Venuše....Plamen svíce se náhle ztenčil a místnost potemněla. Vztáhla ruce a laternu objala dlaněmi..jakoby se svým teplem snažila oživit plamínek..který žalostně skomíral. "Teď ne...nemůžeš přestat...prosím", šeptala a svírala lucernu takovou silou, že jí začaly dlaně bolet...a nejen ony. Možná...snad...asi (neuměla..a neumí si doteď vysvětlit), to absolutní soustředění a neuvěřitelně vybičovaná mentální síla v daném okamžiku způsobila, že plamen na malou chviličku nabyl na síle, ozářil křišťál a ona spatřila uvnitř malou...stříbrnou kapku. Ale vše trvalo jen pár vteřin. Pak se ozval prskající zvuk, jakoby na žhnoucí knot někdo tu kapičku vylil, svíce zhasla...a lampa oněměla. Její stisk dlaní slábl...a pak pocítila chladnoucí skla laterny......
Nevěděla...jak dlouho seděla tiše a potmě, schoulená ve velikém křesle. Až když vešel do dveří a rozsvítil..procitla a otevřela oči. Vzal magiku laternu a odnesl ji zpět do skříně. ......Vrátil se ke stolku, sklonil se k ní a pohladil ji po vlasech. Setřel malou stříbrnou kapku z její tváře a se slovy : " Osud mocnější přání člověka...princezno", k ní přistrčil kouřící šálek kávy. Nato beze slova odešel.....