Tři oříšky.....

               Lískové oříšky se většinou nacházejí jednotlivě, nebo v páru. Tři vrostlé na větývce nebývají tak časté...A už vůbec není časté je naleznout na místě, kde v nejbližším okolí strom líska neroste.....

Vzpomínala na ten podzimní den před lety s rozpačitým úsměvem. Našla je při sklízení zahrady téměř v nejzazším koutě. Ležely tam jen tak.....Shýbla se a za dlouhou větvičku je zvedla před sebe. V zapadajícím slunci vypadaly jako kouzelné....Ihned si vzpomněla na klasickou pohádku a usmála se...."A v prvním oříšku našla Popelka krásné, růžové šaty stříbrem vyšívané, perlový náhrdelník"..atd.  Podívala se na své seprané rifle, starou mikinu, tlusté, neforemné rukavice, opřela se o vše podtrhující hrábě a začala se svým myšlenkám smát....."Popelka po mnoha letech v pracovním nasazení a ""neodolatelně půvabná""....
Strčila oříšky do kapsy a pokračovala v práci....Když se večer svlékala, vyndala ten oříškový poklad a bezmyšlenkovitě jej vložila do spodní zásuvky stolku, kam ukládala staré, velmi staré fotografie a málokdy ji otevírala.....

Čas plyne rychleji, než si někdy uvědomujeme.........................................

Den, kdy se od lékaře dozvěděla matčinu diagnózu, včetně s ne příliš pozitvní prognózou a další dny, kdy vyřizovala vše potřebné k termínu operace, byly dost náročné. O to víc, když matka upadla do depresivní epizody a odmítala léčbu, včetně zákroku s tím, že od života dostala již vše a chce v poklidu odejít....Znala tyto případy a i když nebyly tak časté, postup jak zlomit pacientovo rozhodnutí znala velmi dobře. Ale ne nadarmo se říká, že léčit nejbližšího člověka z rodiny, je vždy obtížnou a nevděčnou záležitostí....

Pár dní před operací seděla v setmělém pokoji a snažila se vytěsnit chmurné myšlenky. Pak se rozhodla otevřít  zásuvku s fotografiemi a vyhledat nějakou matčinu. Nevěděla proč, ale chtěla v té chvíli vidět její úsměv alespoň na některém, starším snímku. První co na ni vykouklo ze šuplíku, byl ubrousek z kterého vykukovala malá větvička. Vyndala za ni tři oříšky a usmála se. Ještě pozdě v noci....v posteli, otáčela malým pokladem a ve svitu pouliční lampy měla první...opravdové přání.....

Hned druhý den ji překvapil matčin úsměv, když vstoupila do nemocničního pokoje. Vyprávěla ji, jak se jí zdálo o tátovi, který ji vyhuboval, že trápí nejen sebe, ale především své okolí. Celou změnu a přístup k operaci  zakončila pozitivním... "Budu bojovat už kvůli tobě"....

Zákrok, včetně histologických výsledků dopadl dobře a sám operatér se vyjádřil ve smyslu, že prvotní nálezy a snímky se zdály mnohem horší, než samotná operace a přímý výkon na pacientce. U karcinomu vnitřního orgánu si nemůže být nikdy, nikdo, jistý návratem a remise je někdy jen přechodným stavem. Ale s každým rokem bez obtíží se naděje mnohonásobně zvyšuje. A já tu mám svou usměvavou mámu již pátý rok......

__________________________________________________________________________

Po tak dlouhém čase..docela nedávno, otevřela zásuvku a vyndala znovu tři oříšky. Měly už za ta léta místy zašedlou skořápku a střapečky s větvičkou byly úplně seschlé. Položila si je opatrně na dlaň..aby ty tři kamarády neoddělila a podivila se jejich lehkosti. Nevážily už téměř nic....."Jsou lehoučká..jako ta nejtajnější přání"...usmála se v duchu. Náhle se to stalo. Přihlásilo se její druhé JÁ, aniž ho volala. To příliš rozumné....to racionální....to, co vše analyzovalo do hloubky....to co si vždy vědělo rady.
"Ty máš nějaké přání?", ozvalo se.
Dotkla se malého pokladu v dlani a šeptla : "Já..vlastně nevím...mám všechno co potřebuji..ale tohle je jiné. Já nevím jestli je to přání..nebo...".
"Nevíš? Ale měla bys. Pokud se to týká jenom tebe, je to přání...ale pokud se to týká ještě někoho jiného, dalo by se to nazvat zásahem do jeho integrity..to přeci víš, ne?"
Mlčela.
"Někdy sobecká přání mohou.....", ....nedovolila druhému hlasu v téhle chvíli dopovědět. Vstala a změnou myšlenky ten hlas pro tentokrát umlčela.

Stála u okna a v dlani měla stále tři oříšky, které se v nočním osvětlení zdály jako opravdový, pohádkový poklad. Ani za ta léta neztratily nic ze své přírodní krásy. Věděla, že pro ni ji neztratí už nikdy....
Stála tam dlouho a přemýšlela o svém skrytém přání....Pak si uvědomila, že to druhé JÁ, má možná pravdu...Že jsou věci, které ač si sebevíc přejeme...neměli bychom o ně usilovat za každou cenu. Možná..snad je lépe nechat všemu přirozený průběh, protože nitro každého člověka je neuvěřitelně složitá pavučina a možná ji tká sám arachnos-fatalia arva. Kdo ví....?

Popošla od okna zpátky ke stolku. Naposledy se podívala na oříšky, rychle zamrkala...aby zahnala bolavý příval emocí a položila lískový svazek k talismanu, který měl na stolku již dávno své výsostné místo. "Hlídej mi oříšky", řekla tichounce a dotkla se žabky Karamelky...Zdálo se, že se na ni ta malá šibalka i usmála, když odcházela z pokoje s nevysloveným přáním..skrytém v té nejhlubší části  ženského srdce....