Abiggells | Adagio I.

Dívala se na popsanou stránku na stole a náhle se jí písmenka rozmazala.. splynula v jednu šmouhu. Odložila tužku a protřela si oči. Chtěla si promnout ruce...dlaně..ztuhlé prsty. Zadívala se na ně. .....Chvěly se. Přivřela oči a pocítila nebývalý útlum v celém těle. Únava nebylo to správné slovo....Celý organismus, kromě mysli, jakoby bojoval s každým příštím pohybem, který chtěla udělat.

          "Jsi hotová?", ozvalo se proti ní. Nepodívala se na něj, ale snažila se soustředit na popsané archy papíru a zavrtěla hlavou :" Ještě mi chybí tři áčka a poslední Spinózovo citace. Ta je úplně mimo všechny latinské opus magnum. Deklinace jsou pouze v nominativu a myslím, že je i chybně seřazené veršování. Nemůžu si pomoc, ale vidím v tom autorův jistý záměr. Natáhl se, vzal její spisy a rozložil si poslední archy. Začetl se....Mezitím mu zazvonil mobil. Mluvil krátce. Zavěsil. Opět se začetl. "Je to dobré...je to víc než dobré...máš nejlepší překlady, hned po Krštejnským. Dokonce, sem tam zaimprovizuješ, ale neztratí to podstatu skutečnosti". Kývla, ale pak zavrtěla hlavou : "Myslím, že přeháníš...ukaž, dej mi to, dodělám ještě ten odstavec. O zbytku pochybuju..vezmu to dneska domů a proženu jedním překladem, ale nic ti neslibuju. Spíš budeš muset zajet fakticky za Krištejnským"....natáhla ruku k papírům. Uhnul s nimi na kraj stolu, vzal její dlaň do své a zadíval se na ni. Opět mu zazvonil mobil...jako ten den už po několikáté. Zvedl ho a velmi krátce mluvil, spíše se s volajícím stroze rozloučil. Stiskl jí zápěstí a pak nechal končetinu bez dotyku. "Tremor?" Jemně stáhla ruku zpět k sobě, a aniž se na něj podívala řekla : "Ne, tremor je třes..mně se jen trošku chvějí, nic to není." Zadíval se na ni pátravěji než předtím : "Trošku? A příčina? Únava? Starosti?" Pokusila se o úsměv : "Ale ne...jsem jen nevyspalá, je mi chladno...dám si ještě kafe a pak se do toho dám. Dodělám to." Uhnula pohledem první...snést jeho pátravé oči, chtělo vnitřní sílu...a tu ona teď neměla. Díval se na ni dlouho, pak se nadechl: "Žádné kafe..žádné psaní. Uděláme si prázdniny..teď, hned". Podívala se na něj s otázkou v očích.
 
          Vstal a šel ke krbu. Zatímco rozdělával oheň, mluvil velmi tiše a s důrazem na každé slovo. Znala už jeho intonaci a věděla, že je vážný a jakákoli argumentace proti jeho slovům by byla zbytečná. Síla, kterou disponoval, nebyla ve slovech, ale v jeho vnitřní i vnější osobnosti. "Celou dobu co jsi tu, mám pocit, že jsem s duchem. Ty nevyzařuješ žádnou energii...ty čerpáš ze svých posledních zásob...chvílemi jsem čekal, kdy se odhmotníš a zbude tu po tobě jen tužka a papíry na stole...."
Oheň v krbu se rozhořel a vydával po chvilce příjemné teplo. Netrvalo dlouho a stál před ní kouřící šálek čaje. "Vypij ho co nejteplejší..je to ibišek", řekl a sáhl opět po vyzvánějícím mobilu. Tentokrát nepřijal hovor, ale dvojitým kliknutím ho celkem vypnul. Došel k pohovce, vzal složenou deku a šel k ní. "Když říkám prázdniny...myslím úplné vypnutí okolní civilizace. Potřebuješ dobít baterky, a já jakožto tvůj patron jsem k tomu nejvhodnější osobou...co na to říkáš, maličká?" Pokusila se o chabý úsměv, když jí přehodil deku přes ramena a překříženými stranami ji na chvíli úplně znehybnil. "No já nevím...tak snad ano..tedy pokud mě teď nechceš přiložit do krbu, jako březový poleno...". Uvolnil sevření a usmál se : "Dopij si ten čaj".

          Pak šel opět přidat dřevo do krbu a aniž se otočila, slyšela jak si vedle myje ruce. Čaj byl výborný a v kombinaci s dekou v ní vyvolal příjemné teplo uvnitř těla.... Sledovala ho od stolu, jak si rozepíná mikinu. Triko v kterém zůstal v ní vyvolalo úsměv. Sledoval ji a neunikl mu. Ukázal na vyobrazeného punkáče s jointem v jedné a sklenicí piva v druhé ruce a zeptal se : "Je směšný on, nebo já..nebo oba?" Dopila čaj a řekla : "Ani jeden, je to pěkný triko a Alex má vkus." Neslyšně došel k oknu a zatáhl žaluzie. Pak se posadil doprostřed veliké rohové sedačky a zadíval se na ni. "Pojď sem ke mně", řekl potichu a položil ruku vedle sebe. Malou chvíli váhala, pak položila šálek na stůl, zvedla se a šla. Sedla si vedle něj a zeptala se : "Kolik kroků má celkem ten prázdninový rituál..a jak bude náročný?" Objal ji rukou a přitáhl blíž k sobě. "Nemá žádné kroky, ani pravidla. Ty nebudeš dělat vůbec nic. Jen mě poslouchat. Já ti budu vyprávět příběh. Opři se o mě a úplně uvolni celého člověka. Vyprázdni si mysl a poslouchej jen můj hlas..jen to, co ti budu vyprávět."
Dala si nohy nahoru, přitáhla deku k tělu a opřela se zády o jeho hruď. Objal ji rukama a opřel ještě hlavu o své rameno. "Jsi v pohodlné pozici?" Maličko se svezla níže a uvelebila se tělem z části i v jeho klíně. "Jo...jsem jako v peřince...a José? Ta poloha je zřejmě kvůli nějaké energii, že?" Usmál se..."Vezmeš si ji tolik, kolik budeš potřebovat". Pak ještě sáhl druhou rukou do kapsy a vytáhl lízátko. Pomalu ho rozbalil a vložil jí ho do ruky. Nejprve překvapeně koukala a pak se rozesmála. "Bože můj..to snad není možný...to jako opravdu??". Pohladil ji po vlasech a zcela vážně řekl:..."Bůh tady není..u mě ho nikdy nenajdeš a ostatní zbytek světa neexistuje..od této chvíle není nikdo, jen ty, já a příběh, který uslyšíš...."

          Napůl ležela v jeho náruči v puse lízátko, které uvolňovalo sladkou chuť, až slatně přivírala oči. Bylo jí teplo a cítila zvláštní bezpečí. Nakonec očima spočinula na plamenech v krbu a jemné praskání ohně už přerušil jen jeho příjemný, tichý hlas....

........."Od věků pradávných existují bytosti světla a temna....Tenhle příběh je zastoupen oběmi stranami. Z té temné je vyprávění o bytosti ženské s výrazně polymorfními znaky. Vesmír ji dal jméno ADA. Je to vlastní sestra Lilith. Přebývá v končinách Raa-Hoor v klifotickém abyssu nejtemnějšího Marsu."

"Je krásná?", přerušila ho....
"To nevím, já viděl jen její oči...veliké, zelené, hypnotizující, jako hadí. Ale Karika se s ní střetnul při mentálním výstupu už dvakrát. Jednou z toho měl čtyři dni vysoký horečky a třesavku a podruhý přišel málem o svou chloubu a měl delší dobu vražedný sklony. Říkal, že je kure..ky pěkná a má nejtvrdší k.zy "

Přerušila ho mírným zakašláním a tichým úsměvem : "Ten příběh bude hororově pornografický?"
Vzal její ruku s lízátkem do své, přiložil ho k jejím rtům a jemně je objížděl, dokud rty nepootevřela a sladkost nepřijala...."Pšššš", sykl tiše.

"ADA nevyhlédává lidi, nejsou pro ni zajímaví. Živí se ektoplazmickou energií, kterou mají entity z druhé strany. Z té světlé. Čím je bytost  čistší, tím více ji pronásleduje. Je pro ní tou nejsladší potravou. Saje tu jejich nevinnost s rozkoší, kterou mění ve svých propastných hlubinách na líbeznou krutost a bezohledný způsob bytí v živelné temnotě, která je jejím věčným domovem...Je v tom kurev..y dobrá a nenechá se nikým a ničím zastavit. Pokud si vybere oběť - dostane ji."

Ihned z jeho intonace vycítila, že ADA budí jeho obdiv. Nepřekvapilo ji, že to neskrývá. Přivřela oči a z jeho dlaně, kterou ji přiložil na spánek pocítila nebývalé teplo, až tepající horkost....Měla jakýsi asomatický pocit...jako když se kolem ní utvořila nepropustná bariéra, která jí uspávala....

"GIO byl hemorag z Venušiných zářných vrcholů a byl milován všemi dobrými obyvateli vyšších sfér vesmíru. Jeho hra na housle je prý tak líbezná, že ji chodí poslouchat i sám král Osud. Nemluví, nemá ústa, ale vše vyjádřuje svým smyčcem a houslemi. Jeho duše je stejně čistá a neposkvrněná, jako nejjemnější tóny nadpozemské hudby. ADA, která zaslechla jeho hru ihned zatoužila po tom nejsladším soustu, které by ukojilo hlad na velmi dlouhou dobu. Každé století se k němu přibližovala blíž a blíž.
GIO si na její přítomnost zvykal víc a víc a i když věděl, že není z jeho etyru a má podstatu černou jako nejtemnější zákoutí vesmíru...měla veškeré jeho sympatie. Sedávala proti němu a zatímco on hrál, ta děv.a ho sváděla tím nejzáludnějším způsobem, jaké tyto bytosti znají. Obnažovala se, hrála si se svým tělem a trýznila ho do takových výšin, že GIO svým smyčcem často způsoboval brzké, ranní červánky.......A v těch okamžicích hrál kure..ky nejkrásnější skladby, které se nesly všemi sefiry vesmíru.  Andělé při nich plakali a ďáblové se mu vysmívali pro jeho nevinnost a tomu, že nemá kou.e na tak svůdnou děv.u, jakou ADA byla. Ta z něj sála energii víc a víc a GIO byl slabší a slabší každou její návštěvu. Vesmíru se ho zželelo a chtěl zasáhnout. GIO to nedovolil, miloval ji celou svou bytostí a i když věděl, že se rozplyne, čekal na tu děv.u každou noc a hrál ty nejtesknější melodie.
Té noci ho objímala víc než kdykoli jindy a šeptala mu, aby hrál jen pro ni. Ta chvíle zůstala ve vesmíru na věky a GIO v tom okamžiku zahrál vyjímečnou melodii o nich dvou...ADAaGIO".

"Adádžo"....skoro neslyšně řekla...

"Ano, Adagio, jako slovo znamenající pomalu, dlouze v hudbě. Tak jako GIO pomalu a dlouze umíral..."