Mystic wood....II.

               Také si myslíte, že taková starší, pomalá písnička vyprávějící o nejsilnějších citech, musí nutně evokovat romantické představy? Paradoxně.... co zkusit za hluboké noci a pomocí něžných tónů sestoupit na pokraj houští, kde začíná jiný svět....Mytágo svět. Budete-li pozorní...můžete hodně vidět....slyšet..i zažít. Pokud umíte rozložit své nitro a imaginace je vaší přirozeností...možná potkáte i..............

Ležela zkroucená u potoka a na ušmudlané tváři od krve měla bolestivý výraz. Spala. Vyčerpaná a raněná z nedávného souboje.
Díval se na ní z koruny starého, mohutného dubu. Neslyšně, jako šelma se spustil dolů a bez jediného šelestu se nad ní sklonil. Zamračil se. Proč jen má tak nevábnou tvář..tak tvrdé rysy..proč není krásná jako ostatní ženské bytosti v lese? Ptal se sám sebe. Pohnula se a pootevřela oči. Věděla o něm..i ve spánku o něm věděla. "Přestaň mě pozorovat..zmiz!" výhružně sykla. Pohrdavě se usmál a chtěl se dotknout jejího boku, kde měla zasunutu dlouhou, ostrou dýku. Nestačil to......... Divoce ho uhodila přes tvář, udělala mrštný pohyb a během pár vteřin seděla pevně obkročmo na jeho těle. Jako zázrakem jí vklouzla dýka do ruky a bleskurychle jí přiložila na jeho krční tepnu, která rychlým zápasem těl tepala jako zběsilá. Nenáviděla ten jeho úsměv, kdykoli byl blízko smrti. Vysmíval se jí. Žadonil o ní..a přesto mu nikdy nevyhověla. "Na co čekáš?", posměšně se zeptal. S tichým smíchem využil vteřinu jejího zaváhání a rychlým, téměř kočkovitým pohybem obrátil role. Znehybnil její bránící se tělo pod sebou a bolestivě jí sevřel ruce za hlavou. Vzpouzela se, vzteky zbledla a oči jí plály nevýslovným žárem zloby. Navíc se jí námahou těla otevřela rána na paži z nedávného boje a začala silně krvácet. "Okamžitě mě pusť...nebo.....", nazlobeně supěla. "Nebo co?", posměšně řekl a sklonil se nad jejím obličejem. Byl tak blízko, že viděla temné skvrnky na jeho duhovkách. Ty samé, jako mívají šelmy, když se sešeří a ony čekají na svou kořist.

Probudila se v ní opět její přirozená divokost a pud sebezáchovy..který měla zesílený a jen díky němu, přežívala. Dobře věděla, že je jediným obyvatelem lesa, kterého nemohla přemoci. Nebyla jí nic platná ani síla, ani mrštnost a ani um mistrného zacházení se zbraněmi, kterým byla pověstná.
Plivla mu zblízka do obličeje a vzápětí se za tu nechutnou reakci nenáviděla....
Utřel si její slinu a pak jí levou rukou chytil pod krkem. Cítila prudkou bolest a nedostatek vzduchu, který se zvyšoval na neúnosnou míru. Slyšela jakoby zdálky jeho nebezpečný šepot : "Jednou tě zabiju..pamatuj si to. A nebude jediné bytosti, která by pro tebe uronila slzu...". Pak se stisk na krku uvolnil a ona se mohla konečně nadechnout. Vzdaloval se od ní neslyšně s neuvěřitelnou mrštností. Přesto, že se rozkašlala z nedostatku vzduchu, stačila instinktivně sáhnout do rozedrané, vysoké boty a vytáhnout krátký, vrhací nůž. Zabodl se s naprostou přesností do dubu, kousek od jeho hlavy. Nepodíval se na něj..a už ani na ni. Otočený k ní zády jen řekl :"Šetři síly...znovu si pro tebe jdou", a pak neslyšně zmizel do neproniknutelné zeleně, prastarého lesa Mytág.

 Poznala je podle řevu, který vydávali, když byli na lovu. Stopaři byli bez vyjímky krvežíznivé bytosti, lačnící po jejím tajemství a posvátné krvi. Pomsta a zabíjení byl jediný smysl jejich života v tomto pralese. Kupodivu, nevypadali jako netvoři, ale měli půvabné lidské obličeje a zářivé, téměř průsvitné oči. Těla měli mnohem větší a mohutnější než lidé a vzadu jim z konce zad trčel dlouhý, silný, dračí ocas, jehož špicí uměli s dokonalou přesností probodnout nepřítele.
Ležela za velikými balvany, zčásti překrytými hustým mlázím. Tětiva jejího luku se napjala a prvý šíp s kovovým, ostrým hrotem našel bezbečně svůj cíl. Ozval se nelidský řev, umírajícího stopaře. Věděla, že musí jednat rychle. Ještě dvakrát stačila zalícit s šípem a vystřelit. Nikdy neminula svůj cíl. Zbylá tři monstra ihned zjistila úkryt bojovnice a vrhla se k němu. Potřetí už nestačila vyslat svůj šíp....teď už to byl boj zblízka. Tělo na tělo.
 
Obestoupili ji a vydávali zvláštní, hrozivé vrčení. Oči jim potemněly a ona mohla přísahat, že změnily zářivý lesk na krvavě červený odstín. Nečekala...vrhla se na toho nejblíže k ní a rychle mu omotala ocelovým drátem hrdlo. Uchopil jí svýma silnýma rukama až pocítila bolestivý stisk v celém těle. Poté trhla silou za konec drátu a ten prořízl stopaři hrdlo. To už ji drtil ve svých prackách další z monster. Navíc ji znehybnil svým dračím ocasem a srazil silou k zemi. Dopadla obličejem na tvrdé kamení, ucítila bolest na hlavě a téměř okamžitě ji stékala horká krev z čela přes celý obličej. Otočila se a viděla blížící se tesáky ke svému hrdlu. Podvědomě sáhla do pochvy na zádech a bleskurychle vytáhla dlouhý meč. Projel jeho tělem a musela vyvinout i rychlý uhybný manévr, aby ji jeho mrtvá, tělesná schránka nezavalila. Okamžitě byla opět ve střehu, protože se k ní blížil poslední stopař. Zdál se být rozzuřený nejen ze ztráty svých druhů, ale i vlastní krvelačností. Vrhl se na ní a hodil s ní k blízké skále, až nárazem ztratila na malou chvíli vědomí. Nabyla ho velmi rychle...probrala ji nesnesitelná bolest na hrudi v levé části ramene. Stopař ji do toho místa zaťal své tesáky a trhnul. Chuchvalec krvavého masa v jeho ústech v ní vyvolal nepříčetnou zuřivost a ochromující bolest jí dala novou, nebývalou sílu. Zabodla oči do jeho. Přes krev, která se jí řinula z několika ran, téměř neviděla. Usmála a kývla :" Dobře..vyhrál jsi..jsem v koncích...pojď sem...musím ti říct moje tajemství, než odejdu....". Stopař hrozivě zavrčel, jako rozzuřený grizzly a svými drápy objal její hrdlo. Pak se pomalu naklonil k jejím ústům, chtějíc slyšet tajemství, bojovnice lesa Mytág. Sklonila se k jeho obličeji............pak pomalu sáhla za pas svých rozedraných kalhot. Byla tam. Tepaná dýka jejího otce. Dar milovaného učitele, který ji již mnohokrát zachránil život. Uchopila zbraň nejpevněji, jak v té chvíli mohla a vrazila ji vší silou do jeho těla. Na vteřinu viděla v zakalujících očích překvapení..a snad se tam mihl i obdiv bojovníka. Stisk na jejím hrdle slábl. Nezaváhala..její chladnokrevnost..byla vrozená....Z posledních sil stiskla tepanou rukojeť dýky a jedným hlubokým pohybem rozpárala stopařovo tělo. Zvedla nohu a odkopla jej s cynickými, opovrženíhodnými slovy : "Chcípni..parchante".    

Únavou, vyčerpáním a ztrátou krve se jí zatočila hlava. Doklopýtala k plochému kameni a sesula se na něj. Potrhaným, špinavým cárem, který kdysi býval košilí se snažila zastavit krvácení z některých ran. Za ní, kde rostly mladé bukové stromky se ozval neobvyklý šelest. Zastavila pohyb rukou...ale neotočila se. Poslouchala. Tichounké blížící se kroky. Náhle se usmála....."Strigo..ty darebáku..kdes byl"! Obrovský, stářím zšedlý vlk položil dlouhý čenich na její kolena. Otevřel tlamu a přátelsky vycenil ohromné tesáky. Pak jí začal olizovat zkrvavené ruce.....Položila jednu dlaň na jeho hlavu a pohladilo ho po rozježené srsti přes celé tělo. Po pohlazení zůstala na jeho srsti rudá, krvavá stopa. Rozhlédla se kolem....Všude ležely mrtvoly stopařů ....a všude byla krev. Ta se rychle vpíjela do živné půdy tohoto lesa a sytila jej zvláštní silou, bez které by nemohl být mystickým místem.
Místem, které je skryto v každém člověku do posledního dne.