Déšť.....
Probudila se s úlekem. Ostatně jako vždy. Spala pokaždé velmi lehce a vzbudil ji i nejjemnější šelest, který nebyl typický pro les Mytág. Podvědomě sevřela nůž v látce, kterou měla pod hlavou. "Nech ho tam, kde je....víš dobře, že mě nemůžeš zabít", ozvalo se téměř nad ní. Ucítila vůni cedru a divokého povětří, typického pro něj. Prudce se otočila, ale její mrštnost mohla překvapit kohokoli, jen ne jeho. Ostří meče pocítila zřetelně nad prsy. Strach necítila. Pohrdavě se na něj dívala. Ušklíbla se :" No tak...na co čekáš? Dala jsem ti tolik příležitostí abys to skončil...žádnou jsi nevyužil. Strach? Pocity? Výčitky?.......City?" Vysmívala se mu do očí. Bleskurychle sklonil meč a strhl ji za vlasy k sobě. Bolestivě ji znehybnil až ji unikl sten ze rtů. Obličej měl těsně u jejího, když slyšela jeho chladný, nebezpečný šepot, nevěstící nikdy nic dobrého :" Mýlíš se....zabít tě, by pro tebe bylo vysvobození....ty budeš žít, abys poznala muka".
Přestala pociťovat tělo. Z mnoha ran ji pryštěla krev, která se mísila i s nepřátelskou, kterou prolila. Odvázali ji od kůlu a smýkli s ní před to monstrum. V soumraku večera se podívala na jeho hrozivý obličej. Odhalená lebka se hrozivě tyčila nad monstrózním, svalnatým tělem. Znala tyhle bytosti velmi dobře. Její otec s nimi bojoval když byla ještě docela malým dítětem. Pamatovala si dobře jejich nelítostnou krutost s jakou zabíjeli vše živé kolem sebe.
Byla přivázána za zápěstí řetězy, jejichž konce drželo vždy jedno z monster. "Řekni to slovo", ozvalo se nad ní. Posměšně se usmála..dobře věděla co chtějí slyšet. Kouzelnou formuli, která zaručovala absolutní poslušnost všech bytostí a zvířat v lese Mytág. Znal ji jen její otec, vládce všeho živého v jejich světě. Pošeptal ta slova své dceři, když umíral. Tím z ní sice udělal nekonečnou vládkyni, ale i věčně štvanou zvěř. Dívala se do prázdných očních otvorů lebkouna a stále se usmívala. Pak se začala smát nahlas. V tom smíchu byla bolest, pohrdání,večný boj a síla, která nešla zlomit.
Pak se bojovnice vymrštila a silou celého těla kopla do velikého monstra proti sobě. To zakolísalo a vypadla mu dýka, kterou měl napřeženou k jejímu smrtícímu zárazu.
Zbývající nepřátelé okamžitě natáhli řetězy, které se jí zaryly do paží a přinutily jí upadnout na kolena. Ohromila jí bolest v celém těle. Zavřela oči. Okamžitě vycítila, že se něco děje. Když je otevřela, spatřila obě monstra, která ji držela na řetězech s prostřeleným tělem. Trčely z nich šípy cíleně vyslané s naprostou přesností. V tu chvíli se u jejích nohou zabodl ostrý meč, letící obloukem z větší dálky. Nezaváhala ani vteřinu. S ním v ruce se z ní stala opět nebezpečná bojovnice, ničící vše živé kolem sebe. Boj trval delší dobu a všude kolem se válela monstra, nebo části jejich těl. Sama utržila opět mnoho ran, ale bolest v zápalu boje nikdy nepociťovala.
Když se tiše plížila z jejich tábora spatřila mezi stromy známou postavu. Mihla se jen letmo, přesto spatřila v jeho ruce luk se šípy. Byly to ty samé...které trčely z monster, držící jí v řetězech.......Ztratila se z toho místa tak rychle, jak jí zraněná tělesná schránka dovolila.
První kapky deště dopadaly na její tělo a mísily se s její krví. Dívala se na ty purpurové korálky a zachvěla se......
Když byla malá, milovala déšť. Sedávala pod vysokými stromy a se zavřenýma očima poslouchala dlouho..tak dlouho dopadající kapky. Někdy je nechávala dopadat na své tělo a pokaždé se zachvěla chladem a vzrušením z každé další nebeské slzy. Poslouchala déšť kolem sebe a zvuky, které vyvolávaly kapky při dopadu pro ni byly nádhernou hudbou. Dnes už tu hudbu neslyšela....
Rozpršelo se......