C.G.Jung

        Carl Gustav Jung     (1875 - 1961)                                         

Novum Lumen :"" Inteligentnímu filosofovi je na cestě přírody (per naturam) osudem dovoleno, aby nechal vyvstat věci skryté ve stínu a stín z nich sejmul.......Všechny tyto věci se stávají a oči obyčejného člověka je nevidí, ale oči rozumu (intellectus) a obrazivosti je vnímají (percipiunt) pravým, nejpravějším zřením (visu)."  C.G.Jung

                                                           *                       *                        *          

          Tuto malou vzpomínku, na velikána s duší dítěte a geniálními myšlenkami, jsem začala ne zcela běžně, ale záměrně provokativně. Jeho netradiční citace, Novum Lumen, pobouřila tehdy mnoho jeho kolegů a odborníků na lidskou psychiku. Proč ji tedy napsal?........Protože on věděl..on cítil..on zažil.......

          C.G.Jung se narodil ve švýcarském kantonu Thurgau a své dětství prožil v Laufenu, poblíž Rýnského vodopádu.  Příroda mu učarovala a zůstal ji věrný po většinu svého života. Spatřoval v ní podstatu lidského jsoucna a byla předmětem jeho zkoumání zejména ve spojitosti s ALCHYMIÍ. Tento (pa)vědecký  obor mu byl mnohými odborníky vyčítán a někdy byl i proto nazýván "Šarlatánem, hledajícím kámen mudrců". Jung však s úsměvem uspořádal fáze představných cílů s alchymistickými symboly v návaznosti s lidskou psychikou, zcela bravurním způsobem. Tyto představy jsou dle Junga stejně nejasné, jako procesy "Červená tinktura(drak alchymistů)", Kámen filosofů( lapis philosoforum), elixír života (exis vitae), panaceu všelék (aurum potabile), tekuté zlato (vitrum aureum), které jsou jako vzácné substance obsaženy právě v člověku, jako mystické bytosti, která bývá označována jako zemský Bůh (Deus terrestris), nebo syn kosmu (Filius macrocosmi), a kterou lze srovnat s gnostickým Anthropem - prvotním homo sapiens.

          Duch alchymisty, vždy zápasil s problémem hmoty. Bádající vědomí tehdy stálo před temným prostorem neznáma, a věřilo, že v něm zahlédlo postavy a zákony, jež neměly původ ve hmotě, ale v duchovnu. Všechno neznáme a prázdné, vyplňuje psychologická projekce...což znamená, jakoby se v temnotě zrcadlilo duševní pozadí pozorovatele. To, co tedy ve hmotě vidí, nebo se domnívá, že poznává, je defakto jeho nevědomím, jež do ní projikuje. Z hmoty mu tedy vycházejí vstříc  vlastnosti a možnosti, jejichž psychické povahy si není plně vědom. Toto platí zejména o mystické filosofii a přírodovědné empirii.

          Velmi pěkně o aspektu alchymie a psychologickém významu čtyřech živlů (oheň, vzduch, voda, země) v člověku, pojednává Herbert Silberer v knize - Probleme der Mystik und ihrer  Symbolik.

          C.G.Jung r.1895 počal studovat na Basilijské universitě, obor všeobecné lékařství, a r.1898 přešel na obor psychiatrie, kde po několikaletém studiu uzavřel svůj univerzitní diplom a v dalších letech dokončil disertační práce v tomto oboru, čímž obhájil doktorát z psychologie. Řadu let působil jako ředitel psychiatrické kliniky v Burghólzli. Stále však nebyl spokojen s běžně zavedenými praktikami lékařů, a tušil, že v lidské psychice se skrývá mnohem větší potenciál, než bylo dosud všemi uváděno. Od r. 1907 se pravidelně stýkal s S. Freudem, kterého považoval za velkého učitele, rádce a odborníka v jejich oboru. Po letech však zjistil, že Freud ustrnul na jakémsi bodu a nic nového v lidském, duševním světě, není schopen objevit. Jung chtěl mnohem víc. Nebál se experimentovat  a někdy porušit i velmi tenkou hranici, mezi únosností lidské psychiky. Tím završil plodné období s Freudem a nastal jejich nevyhnutelný rozchod, pro rozdílnost názorů.

          Jungovo archetypální rozdělení bylo rovněž odlišné, od jiných odborníků. On nenazýval archetypy, jako obrazy z nevědomí, ale spíše v nich spatřoval praobrazy samé podstaty člověka. Zvláště se věnoval těm, které se objevují občas ve snech a nabývají sdělujících formátů. Sny vůbec, byly Jungovo doménou. Nazýval archetyp duševním orgánem, který se nachází u každého člověka. Ale jen někteří lidé, umějí vnímat a naučí se rozumět svým snům, kdy pracuje výhradně naše nevědomí. Sdělení, které přináší vlastně člověk sám sobě, je někdy tak děsivé a fascinující zároveň, že pokud by lidská bytost, vše pochopila, nastal by nevyhnutelný kolaps interního JÁ. Proto možná, naše vědomí chrání jakýmsi obalem tu prvotní pravdu pravd a nedovolí člověku dohlédnout na samé dno prapodstaty (osobně toto nazývám...věčně spící člověk).  Ve spánku se fantazie projevuje jako sen. Ale také v bdění dále sníme pod práhem vědomí, a to obzvláště vlivem vytěsněných, nebo jinak nevědomých komplexů. "Sen..........to jsou dvířka v tom nejvnitřnějším a nejintimnějším prostoru naší duše"....(C.G.Jung). Dveře, do kosmické pranoci, které přesáhne mnohem dál, než vědomé JÁ, bude sto dosáhnout. Neboť veškeré vědomí( realita), je osamocené a vnímáme jen to, co se může k našemu JÁ materiálně vztahovat (věci, které se dotýkáme, potraviny, které požíváme, lidé, které milujeme apod.). Ve snu, (našem pravém Self), vstupujeme do hlubšího, opravdovějšího člověka, který stojí ve své počáteční podstatě, kde se nachází jeho úplná celistvost a bezrozdílnost ega. Z této spojující hlubiny, pochází tedy sen(naše opravdovost), ať je již sebedětinštější, sebenemorálnější. Je to...naše pravost.

          A mně, bylo nedávno jakousi prozřetelností dovoleno poznat větu, která přinutila něco v mně ,napsat právě Jungovo zamyšlení na téma realita X sen.  "Co je reálnější svět, když se sny zdají být opravdovější, než realita ....?" Kdo napsal tuto větu? Co cítilo vnitřní JÁ, při stvoření těchto slov? Jaký byl prvotní impuls , který vedl vědomí k těmto slovům? Bylo to lidské vnímání, nebo to bylo TO, co neumíme v člověku pojmenovat, a co sem nám vzdaluje vždy ve chvíli, kdy po tom nejvíc toužíme?  Já odpovědi neznám. Vím jen, že větu napsal vyjímečný člověk, a byť by se na první pohled zdála jako jednoduché sdělení, opak je pravdou. Slovo za slovem, které vnímá naše vědomí a převádí jej do rozumové části chápání, tak samotné slovo za slovem, převádí naše podvědomí do archetypálních obrazů a vysvětluje našemu vnitřnímu IDU, pravou podstatu slov z této věty. Které vysvětlení je vám bližší? Které z nich je pravé, a které je pseudoreálné?Odpověď, najde každý sám v sobě.

                                                          Bollingen

          V roce 1922 koupil C.G.Jung dům u Curyšského jezera, na území bývalého kláštera ST. Gallen, které byla vždy považováno za chrámovou půdu sv. Mainrada.  Jung odjakživa toužil po místě, které by mu poskytovalo bezpečí nejen ve fyzickém, ale i psychickém smyslu. Spatřoval v Bollingenské věži(jak sídlu říkal), jakýsi únik z reálného světa. Dům vykazoval atypické prvky a vše uvnitř bylo stavěno z kamene a do kulatého tvaru, jak si Jung přál, a jehož slova "kruh je dokonalá podstata veškerého vědění", dala základ této vyjímečné stavbě.  Obydlí stále zdokonoval a nakonec přetvořil ke svému obrazu. Bollingen byl pro Junga místem zrání, mateřskou postavou, v níž mohl být takový, jaký byl ve své podstatě. Snad nejvíce ho vyjadřovala bolligenská věž v domě, která byla jeho doménou a Jungovo pracovnou. Do samotné věže měl přístup pouze on a striktně na této výsadě trval. Říkal ji "věž snů..a psychické celistvosti".     

                                           Bollingen v roce 1935

         " V Bollingenu se stávám prastarým synem své matky přírody. Nemám zde elektřinu, topím si v krbu a kamnech, večer zapaluji staré lampy. Nepotřebuji tekoucí vody a sám si připravuji svou stravu. Tyto jednoduché věci, dělají člověka jednoduchým. A jak je těžké být jednoduchým! " (C.G.Jung)

              Zde byl Jung šťastný a tvořil ta nejzajímavější díla, dodnes uznávaná světem, jako odborný a ucelený pohled na člověka a jeho nitro. Tady našel i zázemí ke svým pokusům, které se staly předmětem zvědavosti a jakési spekulativní, falešné morálky lidství. Dokonce byl jednou nařčen, že se snaží vyrobit elixír věčného života a mortificatio aqua (mrtvou vodu), za pomoci vnitřních, psychických sil, které měl údajně propůjčeny z jiné dimenziální roviny bytí. Jung se vždy těmto slovům usmíval a říkal "nechte mě pracovat" a dodával jeho oblíbené : " Omnis festinatio ex parte diaboli est" (všechen spěch je od Ďábla). Když byl tázán, jestli věří v temnotu a jejího představeného, odpovídal zcela vážně : " Nejkrásnější a osudově nejvýznamnější rozhovory mého života jsou anonymní". Jung nikdy neodpovídal přímo, ale nechával svými ojedinělými citacemi prostor, pro lidskou představivost a nutil k zamýšlení.

          V Bollingenu vznikly jeho největší díla, jako -  Psychologie a alchymie, Psychické determinanty chování, Tajemství zlatého květu. V roce 1925 odjíždí do Afriky a naplno se věnuje studiu alchymie v návaznosti na lidskou psychiku, roku 1930 je jmenován víceprezidentem OLS a jeho přednášky o symbolice snů v individuačním procesu, jsou uznávány nejen na Curyšské univerzitě, ale mají světový věhlas. U Junga náhle nastaly apokalyptické sny a vize, načež došlo ke zhroucení. Zlý jazykové tvrdily, že kolaps  a následné dva infarkty nastaly z příčiny Jungových utajených pokusů, při setkání s R.Wilhelmem v Bollingenu. Vše bylo pouze spekulativní, Jung se nevyjádřil, ale dopsal poslední kapitolu "Pozdní myšlenky". V srpnu roku 1948 byl otevřen institut C.G.Junga na jeho počest a v dalších letech se věnoval zcela zvláštním technikám práce s vnitřním člověkem, které nebyly zveřejněny, a jsou známy pouze jeho dceři Marianne. Ta je odmítla zveřejnit.

          Jung často koketoval s nesmrtelnosí duše a na toto téma hovořil pouze s velmi blízkými přáteli. Nedochovalo se mnoho názorů, s kterých by se dalo určit, v co vlastně Jung věřil. Některé zdroje tvrdí, že jeho víra v Boha vzala za své, když pronikl nevědomím na místa, kterých se velmi obával, a přitom jej nevýslovně přitahovala. To, že se stal za život několikrát ateistou, není tajemstvím. Jeho dcera popsala den, 6.června 1961, kdy C.G.Jung zemřel, jako den, kdy měl otec ten nejkrásnější a nejpokojnější úsměv na tváři.  Jeho poslední slova byla " Je pozdě".....     

          "Málokdo z lidí si uvědomuje, že nesmrtelnost je taky určitá forma smrti. Ale v opačném gardu. Tělo žije, ale duše je mrtvá "

Toto nejsou slova C.G.Junga, ale člověka, kterého jsem již zmínila výše.  Záměrně citaci  uvádím na samý konec vzpomínkového článku, aby došlo k zamyšlení, nad zvláštním smyslem výroku. Opět vyvstávají otázky, kam jsou schopny dosáhnout lidské myšlenky...kolik neznámého tříme v některých lidech....kde se nachází ona podstata lidského bytí...Existuje nesmrtelnost?...Může vlastně zemřít duše?....Je tělo pouhým fyzickým obalem pro něco, co neumíme nazvat?.....Žijeme vůbec tento život, v tento den, právě nyní...onen okamžik, kdy čteme tato slova? Co když právě teď sníme a při posledním výdechu teprve ožívá něco, co je věčným předmětem zkoumání(?)

          Je tolik otázek, a tak málo odpovědí. Ráda bych položila některé z nich právě člověku, jako byl C.G.Jung a tiše čekala co odpoví. Je ale docela možné, spíše pravděpodobné, že by s odpovědí váhal a nakonec by s úsměvem neodpověděl. Myslím, že na určité otázky, můžeme očekávat odpovědi v jediný okamžik. Jen v jediný. Ten poslední.

                                                                                                                                                                H.Z.