I.
Ten institut nebyl žádným gigantem v kybernetickém oboru. Nebyl mimořádný svou polohou, vybavením a ani zaměstnanci se příliš nelišili od jiných, počítačových firem. Dvě stovky běžných...všedních lidí, kteří ráno vstanou, vypijí kávu, vybojují si s vřeštícími dětmi a věčně spěchajícím partnerem místo v koupelně, obléknou si uniformní, šedé oblečení, s posměšnou grimasou se na sebe podívají do zrcadla se slovy.."Mohlo by to být lepší", nasednou do dopravního prostředku a spěchají do budovy, kde je vrátný odčipuje a pošle k laptopu, který je 8 hodin středem jejich světa. Den co den..týden co týden...měsíc....a tak stále dál....Vše je stereotypem současné chaotické a přitom tak běžné, konvenční až nudné společnosti, která se ztrácí ve vlastním stínu dekadence..
Jen vedení této společnosti bylo jiné. Na rozdíl od jiných firem, kde o průběhu, obchodování a managmentu podniku rozhodovalo několik vyvolených lidí, zde byl pouze jediný člověk. Ředitel Sett. Nikdo o něm defakto nic nevěděl. Byl neměnnou součástí celého počítačového programu, na kterém institut pracoval. Nikdo ho neviděl přicházet do budovy, ale byl zde vždy jako první a byl také posledním, kdo podnik opouštěl. Jeho kancelář byla v nejvyšším patře a přístup k němu neměl bez vyjímky nikdo. Se svou sekretářkou, včetně všech svých zaměstnanců, komunikoval zásadně videotelefonem a přes interní PC, který měl každý ze zaměstnanců na svém stole. Neúčastnil se žádné z porad, aktivů a neobjevil se nikdy ve veřejných prostorách podniku ani na jiných místech, kde se pracovníci běžně pohybovali. Všichni znali jeho hladkou, sympatickou tvář a tichý, vemlouvavý hlas, pouze z monitoru ve své kanceláři. Ráno měli všichni od ředitele Setta ve svém PC zadané úkoly, které měli splnit, včetně vypsaných přestávek, naplánovaného, potřebného volna, i dovolené a jiných údajů související s chodem podniku v návaznosti na každého zaměstnance. Vše bylo zpracováno s mimořádnou přesností a jakýkoli omyl, nebo záměna nebyla přípustná. To vše dělalo ze Setta perfekcionalistu a pana dokonale tajemného. Nikdo ze zaměstnanců se o něj nezajímal.....nebyl důvod...a také...jakoby vždy, když na něj přišla řeč...myšlenky se rozutekly..a nebylo náhle co říci.
Lacey pracovala ve firmě pátý rok. Sdílela kancelář ještě se dvěma ženami a byla vedoucí projektu na shromažďování dat. Byla mladší než její kolegyně, ambiciozní, výrazná osobnost, která dokázala myšlením směle konkurovat svým pracovně nadřazeným, mužským protějškům. Na prvý pohled tedy svědomitá, pracovní síla, plnící si stoprocentně své úkoly a ochotna udělat v rámci svého profesního zdokonalení maximum pro příznivý chod společnosti. Ale to byl pouze prvotní pohled povrchního pozorovatele. Lacey byla uvnitř celkem jiná. Přemýšlivý, hloubavý typ s jemnou duší, kterou zajímaly celkem zvláštní věci. Měla svůj vnitřní...mystický svět..do kterého nikoho nepouštěla a bránila ho právě tvrdou a profesionální slupkou, kterou se prezentovala ve všedním životě. Pokaždé, když její kolegyně zapředly hovor o své rodině, dětech a běžných, životních situacích, neúčastnila se diskuse a když byla tázána na názor, nebo jí spolupracovnice vtahávaly do hovoru a vyzvídaly z jejího soukromí.....tiše se usmívala a nikdy nedávala znát pravé emoce a pocity. Přesto byla oblíbený a bezkonfliktní zaměstnanec.
________________________________________________________________
Pondělní den byl horký od brzkého rána a Lacey doběhla do budovy s malým zpožděním. Vrátný se laserovým čipem dotkl její ruky a s úsměvem řekl: "Tento měsíc třetí zpoždění...máte vybráno Lacey...". Otočila se a též s úsměvem povídala: "Dopravní zácpa, jako vždy..a propó...vy bez té mašinky v ruce za chvíli nebudete vědět ani své jméno...". "Sam....pro tebe vždy Sam, černooká princezno", zasmál se a pohrozil jí čipovacím přístrojem.
Lacey vpadla do své pracovny a mrkla na kolegyni, která mezitím pustila její PC a tím ušetřila drahocenné minuty zpoždění. Položila levou dlaň na osobní scenner a teprve po této identifikaci se její laptop plně aktivoval a objevily se dnešní úkoly. Lacey si vzala kávu z tácku a zasedla ke své práci. Data, která se objevila na monitoru žádala rychlé a přesné zařazení do složek, které musela odpoledne odeslat na osobní PC Setta. Sebemenší, chybně zařazená položka byla ihned vrácena s nepříjemným pípavým zvukem zpět, do počáteční fáze ke zpracování. Lacey mnohdy přemýšlela, jak takovou rychlostí může Settův systém vyhodnotit stav její práce, když data nejsou zpracována a program na počítači nemá tuto schopnost k dosud neznámým, přijatým informacím z mnoha oblastí světového dění. Příchozí informace se tématicky značně lišily a denně se měnily. Někdy chodily aktuální výpisy cenných papírů z burzy, někdy procentuální statistky poklesů ropy a jiných základních surovin a některý den zdánlivě nesouvisející prospekty ohledně ekonomiky, cestovního ruchu, populace obyvatelstva apod. Na rozmanitost a nezodpovězené otázky ohledně své práce si Lacey za ty roky zvykla. Priorita byla dobře odvedená práce, za slušnou mzdu a jakékoli dotazy nad rámec, nebyly žádoucí.
Klimatizace bezvadně fungovala, káva měla správnou teplotu k pití a tichá hudba co si Lacey pustila ke své práci, doplnila příjemnou atmosféru v pracovně. Tiché ťukání do klávesnic přerušil náhle výrazný zvuk z PC Lacey. Kolegyně Martha překvapeně vykulila oči "To je znělka ředitele Setta...naposledy ti posílal osobní zprávu před rokem....co se proboha děje?" Lacey pokrčila rameny a stiskla klávesnici, kterou použila naposledy opravdu více jak před rokem. Na monitoru se objevil Sett. "Příjemný den Lacey. Přemístěte kolegyni Mary do kanceláře 78 a vykliďte její stůl pro nového zaměstnance. Bude ode dneška vaším nadřízeným. Nashledanou".
Lacey překvapeně zamrkala a ředitel Sett zmizel z monitoru stejně rychle, jako začala Mary balit své věci. Drmolila něco jako že tohle čekala. Martha ani nedutala a jen sledovala Lacey, která nemohla zprávu tak rychle pobrat. Konečně se Martha nadechla a řekla "Myslela jsem, že Sett povýší tebe...a on sem zatím strčí nějakou novou, kancelářskou krysu...to je podraz". Lacey neříkala nic, vstala a šla pomoci Mary přesunout její věci do o tři patra vzdálené kanceláře. Cestou zpět zašla do umývárny a opláchla si obličej ledovou vodou. Dívala se do zrcadla a snad jen ona mohla v těch očích číst momentální zklamání..........
Vrátila se ke své práci a snažila se nevnímat Marthy uštěpačné připomínky na adresu Setta a celého podniku. "Martho, zkus to brát jako fakt....svět se nezboří a o povýšení jsem stejně nějak zvlášť nestála", říkala Lacey a unaveně si protřela oči. "To ano..ale na Mary jsem byly obě zvyklé..a kdoví, koho nám sem Sett pošle..nemáš z toho obavu?" ptala se žena napjatě. Lacey nestačila odpovědět, otevřely se dveře a on vstoupil. "Dobrý den...jsem váš nový kolega a vedoucí tohoto oddělení", řekl měkkce, neurčitě se usmál a popošel ke svému stolu, situovanému přímo proti Lacey. Přestala fungovat klimatizace. Následně se vypnuly oba PC na jejich stolech. Obě se dívaly na tmavé monitory s překvapením. Tady nikdy nepřestala fungovat elektřina, vzhledem k důležitosti stahovaných dat, byl vždy v záloze náhradní zdroj energie. "Bez obav, za chvíli bude vše v pořádku", řekl ten muž. Lacey vstala první a podala mu ruku "Vítám vás a těší mě....promiňte přeslechla jsem vaše jméno", připomněla mu jeho malý, společenský lapsus. "Neřekl jsem ho? Vážně?", usmál se a stiskl Laceyinu ruku a ona postřehla, že se jeho oči na vteřinu podívaly na stůl, kde ležely noviny. "Dee...říkejte mi Dee", odvětil pak a poté stiskl ruku i Marthě. PC náhle naskočily, klimatizace začala tiše fungovat a i oblíbená hudba Lacey začala opět hrát. "Promiňte, ale musím zpátky do práce, zdržel mě Maryin odchod a váš příchod..teď se mi jistě nakupilo tolik informací, že tu zase budu muset být déle, než normálně", řekla Lacey a sedla si zpátky ke stolu. "Pomohu vám, pokud bude třeba..od toho jsem zde", ozval se Dee a usedl naproti ní. "Není třeba, děkuji...Dee", řekla Lacey a chtěla odsunout noviny od složek, když si všimla silně vytištěného titulku na hlavní straně....Dee značka, která potěší....atd...Podívala se na něj a možná měla překvapený výraz v očích, když zvedl oči a řekl " Máte hezké jméno..Lacey".
O polední pouze se do kanceláře nahrnuly další čtyři ženy z vedlejší kanceláře. Obklopily Marthyin stůl a živě štěbetaly žhavé novinky, ohledně dění v podniku, co se vztahů týče. Ryze ženský zájem, ale dokonale zakrýval pravý důvod návštěvy. Pan Dee. Byly z pochopitelných důvodů zvědavé a jedna z nich se i osmělila a ptala se ho na různé věci. Zdvořile odpovídal a na tváři měl stále stejný,nezúčastněný úsměv. Konečně Martha zavelela k odchodu na oběd. "Ty nejdeš?", ptala se směrem k Lacey. Ta měla nos zapíchnutý v monitoru a řekla jen "Dnes ne, nestíhám...dneska se to na mě valí ze všech stran". Byla natolik myšlenkami ve svých složkách, že ani nepostřehla jemné zaťukání na její stůl. Když zvedla oči usmíval se na ni Dee. "Haló jste přítomna?, zeptal se s tichým smíchem. "Ale jistě, promiňte..." vypravila ze sebe. "Dejte mi váš kód, pomohu vám s těmi novými informacemi", ozval se a vrátil se ke svému PC. "To nepůjde...kód vám nestačí, nemáte mou identifikaci. Tady je to právě tak udělané, že nikdo nemůže pracovat na jiném PC než na svém...takže tím pádem si každý musí udělat svou práci. Mazaně vychytané...na vše přijdete časem..", odvětila Lacey. Dee kývl, ale přesto znovu opakoval "Váš kód zní?" Lacey si řekla v duchu něco o tom, že je snad hluchý, ale přesto mu tedy řekla své čtyřmístné číslo. Za malý okamžik se začaly dít věci, kterým nemohla uvěřit. Její PC náhle změnilo nejen klasické rozložení složek a všech uložených souborů, monitor prozářilo celkem nové, širokobarevné spektrum barev a nejpozoruhodnější byla rychlost. Lacey s úžasem sledovala, jakou rychlostí se začaly data zpracovávat a třídit. Chvíli nebyla schopna pohybu a jen užasle to dění na jejím monitoru pozorovala. Náhlý zvuk o dokončení veškerých dat a zařazení k odeslání na Settův PC, jí úplně vylekal. Po chvíli konečně stiskla klávesnici Enter a pak se podívala na Dee a řekla "Čas zpracování necelé dvě minuty....má odpolední práce je hotova za malý okamžik..kdo jste pane Dee...čaroděj ze země OZ?" Usmíval se "To byla maličkost a ta rychlost nebyla tak závratná. Až si nainstaluji svůj PC, je možné tu práci zvládnout ještě daleko rychleji". Lacey se nervozně zavrtěla na židli a řekla "Jěště rychleji? Nejrychleji? To by znamenalo rychlost myšlenky....a to je fikce, nic takového neexistuje..pane Dee." Kývl a řekl " Jste bystrá a myslí vám to rychle...ale pravdu nemáte. Jinak.....neříkejte mi pane, ale jen Dee a tykejme si". Lacey souhlasně kývla, vstala a šla si ke stolku pro kávu. Jeden šálek postavila na svůj stůl a druhý nesla na jeho místo. "Kafe místo oběda?", usmála se a podala mu kouřící kávu. Poděkoval a napil se. Pozorovala ho po očku od svého stolu. Vypadalo to, že přivřel oči a zjiš´tuje chuť nápoje, který požil. Tak to Lacey připadalo. "Mám takový pocit, že vím, odkud jsi přišel", řekla náhle s úsměvem. Maličko sebou trhl a ona prvně viděla překvapení v jeho obličeji. "Ano? Odkud tedy"? "Jsi někdo z výzkumného, kybernetického konglomerátu.....z nějakého tajného programu a zřejmě jsi dělal na věcech, které ještě nepronikly na veřejnost", odvážila se říct. Pokrčil rameny a jeho výraz byl neutrální. Lacey čekala nějakou jeho reakci z které by rozpoznala, zda má pravdu. Vypadlo z něj však pouze jedno slovo "Možná", a pak se se s omluvným úsměvem vzdálil z místnosti.
Martha se vrátila z oběda celá nadšená a ihned Lacey poinformovala, jak se o Dee všude po podniku mluví. "Všem ženským se moc líbí, je takový zvláštní, jakoby z něj něco vyzařovalo..co ty na to říkáš..líbí se ti?", ptala se dychtivě kolegyně. Lacey stála u okna a sledovala mraky na obloze. Hledala v nich obrysy smysluplných věcí a tvary, které jí připomínaly známe tváře. Vždy jich několik našla...."Co? Cože?...Jo..ano je zvláštní, máš pravdu", řekla zmateně, vytržena ze svého tichého světa. "Říkali chlapi na obědě, že přijel pěkným, černým autem a bude prý nějak příbuzný zřejmě ze Settem...jo a představ si..nechodí vrátnicí jako my, asi nemá ani čip, ale vešel prý zadním vchodem. Chápeš to?" Lacey zavrtěla hlavou a sedla si zpátky za stůl, a otevřela svou oblíbenou hru. Práci měla hotovou a chtěla nějak, jakkoli zaměstnat mysl. Nechtěla přemýšlet o novém kolegovi a už vůbec nechtěla odpovídat na štěbetání Marthy.
Dee vešel do kanceláře a za ním dva zaměstnanci nesoucí krabice, kabely a další drobnosti. Bez dlouhých řečí se pustili do skládání nové, počítačové sestavy. Martha utichla, věnovala se své práci a Lacey soustředila myšlenky na hru. Ani si nevšimla, že Dee stojí za ní a s úsměvem se ptal "To je určitě zábavné odreagování..a co že to tam s těmi lidičkami děláš?" Ťukla prstem do monitoru a ukazovala mu "Tady sázím les a květiny..vidíš? Starají se o ně zahradníci, jsou součástí prvého oddílu téhle vesnice. Nasázela jsem teď s nimi stromy a kytky....a myslím, že do zítra sami poporostou..a když budu mít štěstí, nepřiletí predátoři a nezničí mi je". Prvně ho viděla se srdečně smát. "To se zítra přijdu podívat na ty urostlé jedle a jablka jak lidské hlavy". Lacey se slabě usmála " Říkala jsem, že květiny..ne jablka..ovocný sad má tato vesnička jinde." Dee šel ke svému stolu upravit instalovaný systém "Zlobíš se na mě"?, ptal se. Zavrtěla hlavou. "Mě jen překvapilo, že jedeš takovou hru..spíš bych čekal nějakou strategii, boj a únik", říkal mezitím, co spouštěl svůj PC. "Všechno je vlastně strategie...nejen PC hry, ale celý život je věčný boj s někým a o něco, Dee.....a potom....nemám ráda zbraně", řekla mu, aniž vzhlédla od monitoru. Neodpověděl, jen kývl a už se věnoval pouze svým věcem.
Pracovní doba skončila a Martha s Lacey se chystaly k odchodu. "Takže my odcházíme Dee...vy ještě zůstáváte?" ptala se Martha u dveří. "Musím si dodělat nějaké věci", ozval se Dee, plně zaneprázdněn u svého stolu. "No....od zítřka sem bude proudit třikrát tolik dat ke zpracování, a abychom to zvládli, musím uvést do provozu tuhle mašinu", řekl ještě. Martha začala ihned protestovat a ošívala se ještě na chodbě slovy, jako že už teď je práce nad hlavu a ještě je vedení stále více zatěžuje. Lacey si vzala kabelku a šla ke dveřím....pak se ale vrátila, postavila na jeho stůl konvici s kávou "Kdybys ještě chtěl..". U dveří se otočila a dodala " Vedle na stolku je mléko a cukr..zkus i jinou chuť".
Cestou domů si Lacey v duchu vybavovala, co vše musí nakoupit a vyřídit. Horko v tramvaji bylo neúnosné. Padla na ní únava celého dne, opřela si hlavu o sklo a zavřela oči. Dnes ani nepozorovala lidi kolem sebe, jak bylo jejím zvykem. Náhle ji zapípal mobil a uvedl jí zpět, do reálného světa. Na displayi četla : Přijedu dnes v 7 hodin, líbá tě Nick. Usmála se. Nick, opora ve špatných chvílích a její dlouholetý přítel. Cestou domů ještě nakoupila a přidala do nákupního vozíku láhev vína. Doma jí zvedla náladu nejen chladná sprcha v horkém dni, ale uvědomila si, že se na Nicka těší víc, než si byla ochotna připustit. V 7 hodin měla hotovou výbornou večeři a víno vychlazené na správnou teplotu. Oblékla si bílé prádlo i jemný domácí úbor v téže barvě a pustila si svou oblíbenou, tichou hudbu. Bílá byla její nejoblíbenější barva a k jejímu typu mimořádně korelovala. Odrážela se od její snědé kůže, velmi tmavých očí a havraních, černých vlasů.
Čas plynul................Když bylo 8 hodin, načala si Lacey láhev s vínem a pustila si zprávy. Po hodině čekání televizi vypnula, zbytek vína vylila a odešla do ložnice. Otevřela okno do vlahé, teď už chladné noci, nechala ze sebe spadnou šaty na zem a vklouzla do postele. Možná proto, že nechtěla cítit příliv lítosti nad noční samotou, nebo nechtěla přemýšlet o celém, únavném dnu..usnula velmi rychle a beze snů.
Druhý den přišla do práce o něco dřív, než bývalo jejím zvykem. Ctěla ještě zajít za Mary, která přesídlila do jiné kanceláře a pozdravit se s ní. Do své pracovny pak vcházela téměř současně se vždy upovídanou Marthou. Zůstaly obě stát ve dveřích s téměř otevřenou pusou. Dee zde momentálně nebyl, ale celý jeho velký stůl zabírala obrovská aparatura se třemi monitory, několika scannery, a jiným monstrózním vybavením. Některé články sestavy viděly ženy vlastně poprvé. Martha udiveně popošla k Deeovo stolu "Co to proboha je?" Jakmile se přiblížila k běžícím monitorům, ihned ztmavly a zakryly probíhající, vnitřní operace. Když se Martha vzdálila, senzory se vypnuly a monitory opět naskočily do plného provozu. Lacey to vše pozorovala od dveří s fascinujícím pohledem a z úst jí vyklouzlo "Pí-sí monstrum budoucí generace". "Co když nás to sežere?" zeptala se tiše Martha a opatrně našlapovala ke svému stolu. Lacey si také zapnula svůj PC a řekla " Nesežere....ale mám pocit, že až se tahle mašina uvede na 100% výkon, budeme ty i já bez práce". "Bez obav dámy, lidský mozek a ruce budou neustále potřeba...tímto vás obě zdravím, přeji krásný den a představuji vám svého kamaráda, jménem A-Einstein," ozvalo se za nimi a ve dveřích stál Dee. "Dobrý den pane Dee...doufám že to není nebezpečné..některé komponenty mi nejsou vůbec známy..a celé to vypadá jako z nějakého hororu", slabě se usmála Martha. "Jistěže není..ale pro jistotu na nic nesahejte a nesnažte se nic z celé soupravy ovládat...A-Einstein má zabudovaný i obranný mechanismus, celkem netradiční formy", usmál se Dee.
Asi po hodině ticha a rychlého ťukání do klávesnice zdvihla Lacey oči a zadívala se naproti sobě. Seděl u svého monstra A- a bylo vidět, že je naprosto ponořen do práce a svět kolem něj přestal existovat. Zrovna přemýšlela o jeho nečitelném výrazu, když se rozrazily dveře a do kanceláře vpadl poslíček s velkou kyticí růží. "Laceeeyy?!? ", křikl a všechny přítomné vytrhl z pracovní latergie. Kývla od stolu. Položil jí kytici na stůl a přistrčil papír k podepsání. Stejně jako hlučně vešel i s hromovým "Bayy", za sebou zabouchl dveře. Lacey sundala přiložený vzkaz, kde stálo - Sorry za včerejšek - vyzvednu tě dnes po práci. Nick. - Vstala a šla dát květiny do vázy. Martha spustila svou obdivnou litanii ohledně kytice a pak se zvědavě zeptala, jestli je poslal Nick. Lacey jen kývla, postavila vázu do prostoru mezi svůj PC a stůl Dee a vrátila se ke své práci. "Tolik rudých růží? To může znamenat jediné..", zachichotala se Martha a mrkla na Lacey. Ta ale, byla znovu plně myšlenkami u třídění příchozích dat, které dnes následovaly v dosti chaotickém a rychlém tempu.
Když obě ženy odcházely v poledne na oběd, zahlédla Lacey na jednom z monitorů Dee stažené oddíly jí dobře známé knihy. Člověk a jeho život od G.Lewise. Četla ji kdysi dávno a byla jakousi příručkou pro život člověka týkající se běžných, životních situací, jako je komunikace, správné asertivní jednání, a možnosti reakcí v běžných, životních etapách. Překvapilo ji to. Ne druhém monitoru viděla lidský skelet s popisem každé části, včetně doprovodných komentářů z oblasti lidské anatomie. Popošla blíže...ale monitory se překryly temnou, nepropustnou clonou. Lacey zakašlala a ptala se "Půjdeš na oběd, a nebo chceš přinést oběd sem, Dee?" Vstal a nalil si kávu z konvice a řekl : "Obědvám až déle..se Settem". Obě tedy odešly do jídelny a Lacey celou dobu poslouchala Marthu, která rozebírala Dee a jeho zvláštní aktivity, včetně partnerství s ředitelem Settem. "Ten chlap je nějaký divný Lacey..co myslíš? Nevíme o něm vlastně nic...nic nám defakto o sobě neřekl. Má vůbec nějaký domov? Všimla sis, že je neustále stejně oblečený? Kudy vlastně chodí do práce? Jak to, že chodí osobně k Settovi? Martha měla neustále mnoho otázek a vypadalo to, že trpí samomluvou. Lacey krčila rameny a neodpovídala. Až nakonec jí řekla : "Já nevím Martho, ale myslím si, že to není naše starost..měly bychom ho nechat rozkoukat, vypadá to, že přišel z nějaké jiné země, kde mají lidé odlišné zvyky. Mentalita lidí je různorodá, to přeci víš, ne? Martha mezi jídlem souhlasně kývla, pak se usmála a řekla : "Máš pravdu..nakonec je sympatický, moc toho nenamluví a vypadá to, že jako šéf nás honit nebude". Pak ale znovu povolila uzdu své fantazie, zachechtala se a vybafla :" A co když je to teplouš?" Lacey protočila oči, odložila příbor a zakuckala se. Vstala a odnesla talíř s tím, že už nemá hlad a odcházela pomalu zpět. Martha jí dohonila u výtahu s talířkem zákusků. "Nevzala sis dezert...tak je beru s sebou..nabídnem panu Dee..co říkáš?" Lacey kývla a vyjely do patra, kde byla jejich kancelář.
Dee se díval na zákusek na svém stole, pak uchopil lžičku a píchl do něj. Martha brebentila a vychvalovala mu oběd o který přišel a nakonec dodala " Přinesla jsem vám alespoň dezert...máte rád sladké? A co vaše paní? Peče také takové dobroty?" Lacey sledovala nenápadně jak dal malý kousek do úst, přežvykoval a pak ztěžka spolkl. Otočil se k Marthě a řekl : "Je to moc dobré, děkuju. Má žena pracuje na jiných úkolech, takže nepeče takové dobroty". Martha tu odpověď okamžitě pojala jako záminku k další komunikaci. "A bydlí vaše paní s vámi..pracuje v tomto městě?" Dee vstal vzal si tmavé brýle ze stolu a šel ke dveřím. "Nebydlí..asi jste si Martho všimla, že nejsem místní..přišel jsem sem zdaleka, na přání mého přítele..Setta. U dveří se otočil k Lacey a řekl: "Odcházím na malou chvíli, stíháte ukládání dat, nebo chcete tempo zmírnit?" Lacey s prsty na klávesnici kývla : "To je v pořádku, stíhám v pohodě". Když osaměly, spustila Martha znovu svou samomluvu, kde rozebrala nového kolegu do všech smyšlených podrobností své zvědavé, ženské stránky. Najednou vykulila oči a vyjekla:" Lacey....tvoje růže". Ta se podívala před sebe a překvapením zatajila dech. Kytice, která byla před pár hodinami ozdobou místnosti....změnila svou vizáž na šedivé, usychající květy. Vypadala jako puget, který někdo zapomněl ve váze několi dní bez vody..a povšimnutí. Lacey vstala a dotkla se suchých, dříve rudých lístků. Pár jich odpadlo na stůl. "Asi..asi ty růže byly nějak urychlené..a jak změnily prostředí...uschly",..ale sama tomu co říkala,nevěřila. Martha vzala vázu a nesla ji ke koši se slovy, že se začaly dít podivné věci, co je v jejich kanceláři to monstrum A-Einstein. V tom začaly oba PC žen na jejich stolech hlasitě upozorňovat, že jejich nenadálá přestávka není žádoucí, a blikající monitor upozorňoval, že se mají urychleně vrátit ke své práci.
Dee se vrátil až téměř na konec pracovní doby, podával Marthě papír podepsaný ředitelem a s úsměvem jí sděloval " Mám pro vás radostnou zprávu Martho..tedy doufám, že radostnou. Byla jse povýšena, a od zítřka pracujete v samostatné kanceláři číslo 24, jako vedoucí marketingového oddělení. Martha vykulila oči a zdálo se, že přestala na chvíli dýchat. Vstala, uchopila papír a nevěřícně četla zprávu, kterou jí Dee právě sdělil ústně. "Panebože...to je tedy ta nekrááásnější zpráva...tak dlouho jsem na tohle čekala", radostně začala Martha křepčit a současně objímala Lacey a poskakovala kolem Dee. Nakonec utíkala ke dveřím a ptala se "Pane Dee..že se mohu ihned podívat na svou, novou kancelář. Na odpověď nečekala a už byla pryč. Lacey se usmívala a pak řekla: "Dlouho jsem neviděla tak upřímně šťastného člověka, jako teď Marthu..udělal jste jí velikou radost Dee". Usmál se "Přiznám se, že já vidím takovou spontánní emoci poprvé..a asi i A-Einstein". Lacey se na něj pátravě zadívala..pak její pohled sjel na jeho počítačového génia a tiše řekla :"To jsi musel tedy ty..i tvůj přítel přijít z veliké dálky....". Uhnul pohledem a neodpověděl. Jakýkoli pocit, nebo změnu..nebylo možno z jeho obličeje vyčíst. Usedl za svůj stůl a náhle se zeptal: "Neřekla si mně..zda ti od včera poporostly stromy, které si zasadila? Koukala ses už?" Lacey si vzpomněla na svou hru a usmála se "Neměla jsem ještě čas..jak dodělám poslední složku..podívám se". Kývl. Za chvíli vlétla do místnosti stále nadšená a rozesmátá Martha, oznamujíc Lacey jak úžasnou kancelář bude mít. "Zasloužíš si ji nejvíc z nás všech Martho..jsi tu nejdéle a služebně jsi měla na povýšení dávno nárok", říkala jí Lacey a pak dodala " Oslavíme to spolu..neboj". Martha dále drmolila, jak se strašně těší a co všechno v nejbližší době musí a přitom balila své věci, protože se ozval zvuk, oznamující konec pracovní doby. Když odešla zjistila Lacey že se rozhostilo zvláštní ticho. Pomyslela si, že si na něj bude muset zvykat, vzhledem k tomu, že kolegyně opustí kancelář nadobro. Zavřela pracovní složky a otevřela si hru, aby než odejde zjistila, jak si vedou její virtuální lidičkové v malé, přímořské vesničce v zemi X. Vše se zdálo v pořádku, vládl zde obvyklý pořádek a žádný vetřelec nenarušil obvyklý chod jejího malého, království. Až náhle.....když otevřela part s její zahradou a lesem...zůstala s otevřenou pusou hledět na monitor. Všechny jehličnaté stromy narostly do neuvěřitelných rozměrů a jeden z nich byl, ze zcela nepochopitelných důvodů obsypán květy. Rudými růžemi. Lacey několikrát překlikla a nakonec si obrovský smrk i přiblížila. Ale nemýlila se. Ty květy byly tak nádherné a živé, že by v tu chvíli mohla přísahat, že cítí zvláštní vůni, ač seděla neustále na svém místě v kanceláři. Podívala se na Dee a pak její pohled sjel na A-Einsteina. Myšlenka, že je to jejich práce..ji neopustila ani při rozumném, reálném vysvětlení. Vypnula PC, sbalila si své věci a přitom myslela na Nicka, který již určitě čekal před budovou. "Tak odcházím Dee, měj hezký zbytek dne a zítra nashledanou", vzala si kabelku a šla . Dee se otočil na židli "Přeji taky hezký den, doufám že dopadne podle tvého očekávání". Lacey to nedalo, otočila se ještě ve dveřích "Jo a Dee?....Růže na jehličnatých stromech nikdy nerostou..to G.Lewis ve své knize o člověku asi zapomněl napsat...."
Nick jí hned u dveří objal a zašeptal do jejích vlasů omluvu za včerejší večer. Lacey ho políbila a usmála se na něj. "Jak dlouho se zdržíš tentokrát?" Vedl jí k autu a říkal "Bohužel zítra musím zpátky...ale dnešek máme jenom pro sebe. Pojedeme ke mně, ano? Něco...pro tebe mám.." Kývla a než nastoupila do auta všimla si, že vedle nich stojí černé, sportovní auto. Vzpomněla si na Marthu co říkala a nahlédla zvědavě dovnitř. Udivilo jí, že nenašla jedinou osobní věc v celém prostoru, jakoby zde nikdo nezanechal stopu užívání. Pomyslela si, že Dee je opravdu zvláštní člověk se zcela neosobními zvyky.
...............Někde v dálce zahřmělo. Lacey vyklouzla z postele a zadívala se na Nicka. Pak vzala deku, přikryla jeho spící tělo a vyšla z místnosti. Šla k baru, nalila si skleničku whisky, zapálila cigaretu a vyšla otevřenými dveřmi na balkón. Byla nádherná, letní noc v dálce se blýskalo a celé nebe osvětlovaly strašidelné stíny. I v těch hledala Lacey obrysy a známé tvary. Ale dnes hledala možná odpověď........
Stále se jí vracely Nickovo doteky, polibky. Cítila stále na své kůži jeho vůni...Slyšela živě jeho slova vyznání a nakonec se podívala na svou ruku. Prstýnek s bílým kamínkem se na jejím prsteníčku blýskal i v noční tmě a mluvil víc než výmluvně. "Tak co chceš ještě slyšet? Máš co jsi vždycky chtěla.....nepotřebuješ další otázky a odpovědi", říkal jí její vnitřní hlas. Ale byl tu ještě ten druhý....ten skrytý, který má každý člověk, ale jen málokdo ho umí probudit, naslouchat mu..a porozumět jeho slovům. Tajemný hlas ze tajemné části lidského nitra. Lacey ho znala a moc si přála, aby teď promluvil...snad i chtěla aby jeho slova byla shodná s tím hlasem prvním.....
Ale nezaslechla jediné slovíčko uvnitř sebe.......Zadívala se na rozsvícené město pod sebou a hledala v těch světýlkách jedinou spřízněnou duši, která právě teď stojí uprostřed noci a hledá odpověď...Opět nezaslechla nic. Zhluboka se napila...a pocítila spalující žár whisky prostupující jejím tělem. Pak se napřímila a zadívala se vzhůru, na noční oblohu, kde se občas mezi mraky objevil měsíc. "A co ty na to příteli?", tiše pohnula rty v poslední naději. Náhlý blesk, prozářil celou oblohu a ohlušující hrom způsobil rezonanci celého okolí....Kupodivu ji nevylekal. Rozpršelo se a první kapky dopadly na její rozpálenou tvář.......